Biografie Pink Floyd
U bran svítání (1965 - 1968)
 Stejně, jako jsou počátky historie skupiny Beatles nerozlučně spjaty s Liverpoolem,
pak můžeme říct, že Pink Floyd byli a v mnoha případech ještě jsou doma v Cambridge.
Tři členové kapely se zde narodili (Waters, Gilmour a Barrett) a chodili tu i do školy.
V okolí Cambridge se chodili tito kluci koupat a chytat ryby (River Cam), učit hrát na
kytaru (Grantchester Meadows) a třeba poslouchat zvony katedrály v Ely... Těžko si lze
představit lepší dětství.
Ovšem pravá historie kapely se začíná až o několik let později, v kotli swingu a víru
rock´n´rollu, jakým byl v té době jedině Londýn. "Swingující Londýn". V těch požehnaných
letech lásky, umění a drog se Londýn stal domovem, útočištěm i ochráncem mnoha
mladých kapel, z nichž většina nepřekročila prahy tělocvičen a garáží, ti šťastnější se
nadýmali pýchou, když směli zahrát pár převzatých písní v některém z alternativních
("podzemních") klubů. Vláda byla chápána jako pokroková, nastala léta hospodářské prosperity
a ve společnosti zavládla všeobecně uvolněná a dobrá nálada.
Do tohoto víru se nechali vtáhnout i tři studenti architektury - Nick Mason,
Roger Waters a Rick Wright, aby založili na svou dobu poměrně netypickou kapelu s názvem
Sigma 6. Waters zde hrál na sólovou kytaru, Wright na doprovodnou kytaru a Mason na bicí
(aniž by to někdo z nich nějak zvlášť uměl), dále se skupinou vystupovali baskytarista
Clive Metcalf, zpěvačka Juliett Galeová, a zpěvák Ken Chapman. Právě ten byl v té době
hlavní hybnou silou, přinášel do kapely svůj (značně výstřední) repertoár a staral se
o propagaci skupiny. Časem ale Waters nemohl snést jeho výstřednosti a Chapman ze skupiny
odešel. Poté se skupina přejmenovala na T-Set (někdy též Tea-Set) a poté změnila jméno
ještě mnohokrát (protože žádný název asi nebyl dost dobrý). Z T-Set se stali Megadeaths,
pak Architectural Abdabs, Screaming Abdabs nebo prostě jen Abdabs (Abdabs = "machři").
Tou dobou se Waters nastěhoval k Masonovi a zanedlouho se u nich v bytě zastavili další
dva mladíci, kteří trvali na tom, že budou hrát ve skupině Abdabs. Jedním byl klasický
kytarista Bob Klose a tím druhým velmi výstřední hippie a blázen do všeho Roger Keith (Syd) Barrett.
Oba byli po pětiminutovém rozhovoru přijati do kapely.
V Sydovi se skrýval netušený talent. Neuměl sice na kytaru hrát jako virtuos,
za to mu nechyběl smysl pro improvizaci a volné variace. Brzy automaticky převzal
ve skupině post sólového kytaristy, Waters sestoupil krátce k doprovodné, aby nakonec
skončil u basové kytary a následujících pár měsíců se obával, že skončí jako
bubeník (čehož se ze všeho nejvíc bál). Rick Wright začal hrát na klávesové nástroje
(chodil jistý čas do klavírní školy) a Bob Klose se snažil doplňovat Sydovu kytaru.
Sydovi se ale nezamlouval název ani styl kapely. Skupin, které hráli tucty převzatých
a starých dobrých nestárnoucích pecek byly stovky a Syd by se nikdy nespokojil
s tím, že je jedním z mnoha. Proto pojal myšlenku, že "budou hrát cosi jako blues,
ale jinak..., alternativně!" Vznikl z toho naprosto nepopsatelný hudební počin, založený
na bluesových a jazzových přechodech vycpaných k prasknutí volnými kytarovými vstupy,
kdy Syd plně experimentoval se svojí kytarou (hrál zapalovačem, bušil pěstmi do strun,
přejížděl strunami po stojanu od mikrofonu - což po něm za mnoho let zopakoval i Gilmour -
a podobně). Sydův styl vešel do dějin hudby jako glissando guitar.
Syd také tuto zbrusu novou kapelu pojmenoval poněkud záhadným a dodnes matoucím názvem -
The Pink Floyd Sound - "zvuk Pinka a Floyda", což také vysvětluje, kde se jméno vzalo:
Mezi Sydovými oblíbenými deskami blues a jazzu nesměla chybět dvě jména - Pink Anderson a
Floyd Council, oba z Georgie v USA.
Kariéru skupiny nastartoval v té době velmi novátorský klub Marquee, kde se za čas
Pink Floyd stali "domácí kapelou". Tam si jich také všiml jejich budoucí první manažer Peter Jenner (kterého nejvíce upoutaly Sydovy volné improvizace a hlavně to, že během
instrumentálních meziher nemohl přijít na to, co to vlastně slyší za nástroje). Jenže
právě výstřednost (a to zdaleka nejen hudební) se staly časem neúnosnými pro usedlého
a precizního hráče na kytaru, jakým bezesporu Klose byl a ten po několika málo koncertech
odešel od skupiny a nechal Syda, aby se více méně z nutnosti stal jejím lídrem.
The Pink Floyd Sound poté zabodovali svým prvním singlem
Arnold Layne,
který vypráví
údajně skutečný příběh jednoho chlapíka z Cambridge, který měl zvláštní zálibu ve sbírání
dámského prádla ze šňůr v sousedství. Skladba se vyhoupla na solidní 28. příčku britského
žebříčku a pootevřela dveře Pink Floyd do světa nahrávacího průmyslu.
Další singly (mezi nimi hlavně slavná Emily, neboli
See Emily Play,
která povstala
z akce Free Games Of May) jen nasměrovali Pink Floyd k uzavření kontraktu s EMI a k vydání
jejich prvního alba
The Piper At The Gates Of Dawn,
neboli Pištec u bran svítání.
Nejen název alba, ale i mnoho motivů v jednotlivých písních a konečně i celkové vyznění
má hodně co do činění s knížkou pohádek Kenetha Grahamma The Wind In The Willows,
Vítr ve vrboví, a celkovým "pohádkovým" prostředím, ve kterém album vznikalo.
Jen pro zajímavost: ve stejných studiích v Abbey Road, kde Pink Floyd natáčeli Pištce,
vznikalo ve stejné době i fenomenální beatlosovské album
Sgt. Pepper´s Lonely Heart Club Band.
Jedinou kompozicí, která nepatřila na Piperovi Sydu Barrettovi byla
Take Up Thy Stethocope & Walk od Rogera Waterse.
Po vydání alba Piper At The Gates Of Dawn nastali Pink Floyd zlaté časy.
Album bylo velmi úspěšné a z Pink Floyd se rázem staly hvězdy pop music.
Začali být zbožňováni svými fanoušky jako hvězdy rock'n'rollu a hlavně
Syd Barrett se těšil neskutečné přízni fanynek. Částečně to bylo dáno
jeho vystupováním a částečně jeho nadšením pro cokoliv novátorské, neověřené a
nevyzkoušené. Dodnes na něj jeho přátelé vzpomínají jako na "kluka, co do všeho
vletěl jako první". V jeho bytě, který sdílel s několika dalšími umělci, mimo jiné
i s pozdějším výtvarníkem většiny obalů Pink Floyd Stormem Thorgersonem, se střídaly
nejrůznější osobnosti i "řadoví" hipíci a celý den v té době byl jeden nekonečný flám.
Bohužel Syd si v mnoha případech začal vypomáhat k dobré náladě výlety s LSD a jeho obliba
drog natolik stoupla, že se na nich stal těžce závislý. V té době to sice bylo poměrně
běžné, vždyť zbytek kapely se této neřesti (LSD a marihuaně) oddával také a pokud ne,
tak se jejich společníkem stal alkohol, nicméně u Syda dávky a četnost braní LSD
přesahovaly i tehdejší značně uvolněné normy. Výsledkem toho bylo jeho časté zhroucení
nejen na jevišti, kdy se stávalo, že pokud z něj nebo jeho kytary dostali nějaký zvuk,
bylo to jen donekonečna se opakující střední C, nebo situace, kdy nepříčetný bušil svoji
přítelkyni do hlavy mandolínou, protože si myslel, že ho chce zabít. Pravda je, že i jeho
přátelé měli na jeho celkovém finálním selhání podíl. Oblíbenou zábavou se třeba stalo
zavírání Syda do skříně, když se mu nepovedl trip a podobně. Takovýchto legend kolem
Syda dodnes koluje spousta a právě to z něj dělalo jednu z nejžádanějších a
nejobdivovanějších postav undergroundu.
Nicméně pro jeho spoluhráče to přestávala být legrace. Syd sice i nadále psal nádherné texty a
k nim stejně dobrou muziku, ale jeho nevypočitatelné chování pomalu skupinu potápělo.
Přesto se Pink Floyd vrhli do nahrávání dalšího alba, které mělo navázat tam, kde
úspěšný Piper skončil. Jenže během natáčení alba se Sydův stav natolik zhoršil, že další
spolupráce s ním prostě nebyl možná. Waters, Mason, Wright a Jenner se rozhodovali,
co dál. Nakonec se jednoho dne rozhodli, že se pro Syda nestaví cestou na koncert a
zkusí ho odehrát bez něj...
V roce 1968 Syd oficiálně odešel od skupiny, kdy selhal i experiment, který fungoval u
Beach Boys (tedy že hlavní postava skupiny nekoncertuje, ale pouze skládá písně).
Rozpracované album
A Saucerful Of Secrets
se rozhodli The Pink Floyd dodělat i přesto,
že většina fanoušků považovala odchod Syda za konec skupiny. Zbylí tři hráči si ovšem
uvědomovali, že nestačí na Sydovy náročné kytarové party a tak se rozhodli, že přijmou
do kapely Davida Gilmoura, Sydova přítele z dětství a skvělého hráče na kytaru. Gilmour
na živých vystoupeních nejprve hrával se Sydem a byl na pódiu vlastně jen pro případ,
že by Syd selhal a později, po Sydově definitivním odchodu se ho pokoušel napodobovat,
než si našel vlastní styl a identitu.
Album Saucerful Of Secrets se svojí stejnojmennou titulní skladbou mělo být pokusem dělat
věci jinak, než jak je dělal Syd, aby Pink Floyd naznačili světu, že se obejdou i bez něj.
Cílem skupiny bylo natočit sérii krátkých, popově laděných skladeb, které by byly dosti
uhlazené (a jednoduché) pro snadné vysílání v rádiích. Výsledkem je instrumentální kompozice
Saucerful Of Secrets, která ve svých pěti rozsáhlých částech rozhodně nepřipomíná to, co si Pink Floyd
předsevzali stvořit a přesto se stala na následujících několik let úspěšným hitem, hlavně
při živých vystoupeních, z nichž nejlepší bylo asi Pink Floyd Live At Pompeii - koncert bez
publika v troskách římského amfiteátru v Pompejích.
Album Saucerful Of Secrets znamenalo další komerční úspěch Pink Floyd (pro vydání alba se
rozhodli odstranit přebytečné "the" v názvu) a zároveň znamenalo částečný odklon skupiny od
Barrettových pohádkových témat (i když Sydova vlivu na albu se nikdy nedokázali zbavit,
hlavně proto, že Syd stačil nahrát několik kytarových partů a je autorem nebo spoluautorem
několika textů) a nasměrovalo Pink Floyd do jiné oblasti - do vesmíru. Jakoby kosmický zvuk
alba se stal základem pro jednu z přezdívek skupiny - "the space rockers". Zároveň to ovšem
bylo něco, co členové skupiny vnímali jako smyčku stahující se kolem jejich krku, která jim
nedovolovala dělat nic jinak, protože jejich fanoušci prostě očekávali styl, na který byli
zvyklí.
 pokračování
|
)
