Biografie Pink Floyd
Na odvrácené straně Měsíce (1972 - 1977)
 "There is no dark side of the moon, really. Matter of fact there is all dark...-
Není žádná odvrácená strana měsíce, ve skutečnosti je temnota všude..."
Citát z nejúspěšnějšího alba Pink Floyd a jednoho z nejúspěšnějších alb vůbec.
Vždyť alba
Dark Side Of The
Moon se na světě prodalo již téměř 40 milionů kopií a stále
ještě není hudebním outsiderem, byť je mu už přes 30 let. Ale hezky od začátku.
Watersovy tvůrčí schopnosti, které dokázalo už album
Obscured By
Clouds, se plně
projevily ve více než úspěšných kompozicích klíčových skladeb, které tvoří nosný
základ alba, které - byť obsahuje jasné hitové "špičky", hlavně skladbu Money, ve
své době nejhranější rockovou skladbu na amerických rádiích - překvapilo hudební
svět svou originalitou a koncepcí. A právě provázanost jednotlivých skladeb, které
mají mnoho myšlenkových i hudebních pojítek, učinila z desky světový fenomén.
Koncepčnost se stala jakýmsi standardem pozdějších Watersovských alb. Nosným myšlenkovým
pilířem alba Dark Side Of The Moon se stalo šílenství a všechny věci, všechny ty
obyčejné všední věci, které z člověka dokáží šílence udělat. Nakonec se setkáváme i s
odkazy na osud Syda Barretta, hlavně v titulní skladbě alba - Brain Damage.
Zpočátku nic nenasvědčovalo tomu, že by se mohl Dark Side stát něčím výjimečným.
Jenže zatímco každé album se po určitém čase začne prodávat méně a méně, u
Dark Side Of The Moon platila spíše opačná tendence. Například ve Velké Británii
toto album vlastnila podle statistik již každá rodina... - ale prodávalo se dál!
A prodává se dodnes.
Dark Side vypráví od své úvodní skladby Speak To Me až do naprostého závěru Eclipse
o tlacích okolního světa. Na albu je vynikající ukázka "music concréte", tedy nehudebních
zvuků a přechodů, které jsou tak typické pro Pink Floyd. Nahrávka také obsahuje množství
rozličných hlasů, smíchu a podobně. Waters totiž čerpal myšlenky pro psaní textů ze svého
soukromého průzkumu, kdy s mikrofonem obcházel studia v Abbey Road, kde se album natáčelo,
a nahrával odpovědi lidí na otázky, které jim strkal pod nos napsané na malé kartony papíru.
Tak vznikl maniacký smích i prorocká slova vrátného Jerryho Driscolla uvedená v úvodu této
kapitoly. A právě šílený smích Rogera The Hat z konkurenční, začínající punkové kapely,
která byla ve studiích také přítomna, Waterse definitivně nasměroval k finální myšlence alba.
Pro zajímavost: Na otázky, co si myslí o životě a smrti, o šílenství a tlacích světa na
jedince odpovídal i Paul McCartney, ale jeho odpověď byla podle Pink Floyd natolik rozsáhlá
a filozofická, že se pro album prostě nedala použít.
Album dostalo
obal, který patří stejně jako samotná hudba, mezi naprostou špičku.
Storm Thorgerson a jeho hypnotická dílna Hipgnosis vytvořil obal, znázorňující podle jeho
slov nekonečnost. Na přední straně je optický hranol, který rozkládá paprsek světla na barevné spektrum
(s tím, že byla záměrně přidána ještě fialová barva, která se ve spektru nevyskytuje tam,
kde je na obalu alba). Barevné proužky potom pokračují na zadní stranu, aby byly znovu
dalším hranolem spojeny dohromady v jednolitý paprsek, což je další nesrovnalost
s realitou, protože něco takového není v praxi možné. Obal tak tvoří nekonečný paprsek světla.
Jedním z vynálezů s ochrannou známkou Pink Floyd, který se zrodil v polovině
sedmdesátých let (konkrétně v létě 1974) bylo jejich slavné kruhové plátno, na kterém byly
promítány (většinou pomocí zadní projekce) různé žánrové obrázky a fotografie
(později i videa) k jednotlivým skladbám.
Po neskutečném úspěchu Dark Side Of The Moon, který nikdo nečekal, přišla však zásadní otázka:
Co bude dál? Jak je možné něco takového vůbec překonat? Ve skupině zavládla apatie a rezignace.
Zdálo se, že vlastní úspěch kapelu nejen zaskočil, ale doslova převálcoval.
Oblétávaní novináři a stále se opakujícími otázkami ("Co říkáte na úspěch alba Dark Side
Of The Moon?") se zdáli být Pink Floyd unavenější než kdykoliv před tím. Následující dva
roky se sice věnovali častému koncertování, včetně turné po Spojených státech, co se však
tvůrčí aktivity týče, vše zůstávalo na nule. Jenže přece jen se našel někdo, kdo je
vyprovokoval k další činosti. Jistý novinář, redaktor jakéhosi dámského magazínu byl
vyzván, aby udělal se skupinou rozhovor. Když se sešli, uzemnil hráče hned svoji první otázkou:
A který z vás je vlastně ten Pink? Odpověděli mu hned následujícím albem.
Wish You Were Here,
se podle Waterse mělo jmenovat spíše Wish WE Were Here. Nahrávání alba totiž
probíhalo za úmorných veder v létě roku 1974 a právě teplo a úporná snaha ukázat světu, že nejen
Dark Side jsou Pink Floyd se podepsalo na rázu alba. Celou polovinu desky zabral
Watersovský opus na počest jejich bývalého spoluhráče Syda Barretta - Shine On You Crazy
Diamond. Je to snad nejvýmluvnější
text, jakým se Pink Floyd
přihlásili k odkazu Syda.
A to ještě netušili, že Syd jim byl blíž, než si dokázali představit. Nikdo totiž pořádně
nevěděl, jak Syd vypadá, vždyť ho nikdo z Floyd neviděl celá dlouhá léta. Tak se mohlo
stát, že se do studia přikolébal tlustý holohlavý muž s bílou igelitkou v ruce, kterého
všichni považovali za poskoka od EMI. Jenže po několika minutách, kdy s nimi seděl ve
studiu, zašeptal najednou Roger Waters Gilmourovi do ucha: "Bože můj,
podívej se na toho týpka, víš, kdo to je?"
"Ne, nemám tušení", odvětil Dave.
"Tak se podívej dobře, vždyť je to Syd!"
Gilmoura to sice úplně vzalo, zato Waters podle svého
vlastního vyjádření "brečel jako vůl", když mu došlo, kdo je ta velká, tlustá, holohlavá osoba.
"Mám doma velkou ledničku a sním hodně kotlet", vysvětlil svoji podobu stručně a
lakonicky Syd. Pak jim nabídl svoji spolupráci.
Nakonec, kdy Floydi poněkolikáté opravovali jednu pasáž v Shine On You Crazy Diamond,
opusu, který Syd poslouchal ve studiu, aniž by si uvědomoval, že je to o něm, a chtěli
ji po technikovi zahrát ještě jednou, přerušil Syd své mlčení a zeptal se více než výstižně a
vlastně skoro filozoficky:
"A proč? Vždyť už jste to jednou slyšeli!". Pak se vytratil do tmy a už ho nikdy nikdo z
Pink Floyd neviděl.
Album Wish You Were Here je po mnoha stránkách výjimečné. Jednak proto, že na skladbě Have
A Cigar nezpívá nikdo z Pink Floyd, ale najatý zpěvák Roy Harper, dále proto, že samotná
skladba Wish You Were Here, jako jediná v celé diskografii Pink Floyd, měla nejdříve text
a potom hudbu.
Toto album taktéž obsahuje jistou koncepčnost, i když o dost méně znatelnou než na
Dark Side (vlastně, počínaje Dark Side Of The Moon, již všechna zbylá alba Pink Floyd měla
nějakou jednotící myšlenku). Motivem alba Wish You Were Here byl pocit odcizení, ztráty,
samoty a prázdna. Druhým motivem byl i tlak zábavního průmyslu na muzikanty, aby psali dál
a dál a samé lepší a lepší věci. Očividně zkušenost s albem Dark Side Of The Moon...
Motiv odcizení se odrazil i na obalu alba. Ten byl jakoby nepřítomný. Deska byla totiž zabalena do černé fólie se samolepkou s vyobrazením kruhu rozděleného na
čtvrtiny s vyobrazením všech čtyř živlů a s mechanickými (jakoby robotickými) pažemi v
popředí. Samotný obal pak ukazuje dva muže v areálu filmových studií, kteří si potřásají
rukama. Jeden z mužů je zachvácen plameny, očividně mu to však nijak nevadí...
Další pokračování skupiny se neslo pod vlivem nástupu nového hudebního proudu. Zrodil se
totiž punk. A jak známo, britskou hudební scénu zachvátil tento žánr více než jakoukoliv
jinou na světě. Punk totiž vycházel vždy z ekonomických a politických událostí v zemi.
Po šťastných (politicky i ekonomicky) 60. letech nastala v Británii ekonomická krize a opět
se projevily, kdysi už málem setřené, rozdíly mezi jednotlivými třídami společnosti. A
právě "uřvaní kluci z ulice" chtěli do dění kolem sebe promlouvat víc, než jim bylo
dovoleno shora. Tak vznikl hudební proud, který chtě nechtě zasáhl i do té doby usazené
a renomované hudebníky, jakým byli i Pink Floyd. Pankáči začali tyto megastar se svými
vyprodanými stadiony a milionovými příjmy nazývat dinousary, kteří se valí přes hudební
scénu a svými hity a popularitou rozválcují vše ostatní. Byli nazýváni starými paprikami
a pupkáči a bylo jimi ze strany pankáčů všeobecně opovrhováno (je proto s podivem, že
tolik uctívali Syda Barretta a jeho odkaz...)
Na to se pochopitelně snažili hudebníci jako Rolling Stones, Pink Floyd a podobně
odpovědět a styl hudby i textů začal znatelně přitvrzovat. Porovnáme-li totiž floydovské
citlivé Wish You Were Here s následujícím materiálem, máme pocit, že jde o rozdíl více
než jen pouhých dvou let!
 pokračování
|
)
