Biografie Pink Floyd
Velké naděje (1986 - 2001)
 Za této napjaté situace se dali Mason a Gilmour na Daveově hausbótu Astoria do natáčení
nového
alba
Pink Floyd, které se mělo stát důkazem, že jméno Pink Floyd stále žije a jehož
motivem se stala řeka, i když se koncepce neprojevovala ani tak v textech a hudbě
(kromě úvodních zvuků veslování), jako spíš v propagaci alba - na plakátech byla většinou
vyfocena Gilmourova Astoria, kde album vznikalo a bylo i nahráno (což si fajnšmekři
pochvalují, protože toto nahrávací studio na dřevěné lodi má prý naprosto geniální akustiku),
na obalu byla řeka sestavená z 800 postelí (nejedná se o fotomontáž! - Storm Thorgerson,
který se mezitím vrátil k návrhům obalů pro Pink Floyd skutečně vyrovnal na mořskou pláž
800 ustlaných nemocničních postelí za sebe a vytvořil z nich řeku postelí, nebo také postel řeky, což je prý slovní hříčka plně vystihující obal i samotné album). Dalším reklamním tahem
byla nafukovací postel, která se vznášela přivázaná nad jednou z lodí kotvících na Temži
v Londýně.
Název alba A Momentary Lapse Of Reason - Chvilkový výpadek rozumu jen nahrával do noty táboru
Watersových přívrženců, kteří se svým oblíbencem v čele prohlašovali album za "podvrh",
protože pokud se někdo měl jmenoval Pink Floyd, byl to údajně Waters sám. Nakonec Waters
vzkázal svým spoluhráčům, že bez něj nikdy nesvedou být znovu kapelou se jménem Pink Floyd.
Na natáčení alba byl pozván i Rick Wright (zpočátku opět jako najatý hráč, protože
David Gilmour měl v živé paměti jeho nulové přispění k albu The Wall). Během následujícího
téměř nekonečného světového turné Pink Floyd se však stal opět plnohodnotným členem skupiny.
V této době dosáhli Pink Floyd pravděpodobně svého post-watersovskéího vrcholu. Album A Momentary Lapse
Of Reason se prodávalo velmi dobře, i když bylo kritiky odsouzeno jako "narychlo splácané"
jen na důkaz toho, že Pink Floyd se obejdou i bez Waterse. A je pravda, že album nemá
takový náboj a dravost či závažnost jiných, předchozích alb.
Jenže ani Waters nezůstával pozadu. Hned po dokončení The Final Cut se dal do práce
na svém rozpracovaném projektu - poněkud zmatené vizi manželské krize s názvem
The Pros And Cons
Of Hitch Hiking, věnované jeho tehdejší ženě Carolyne. A pokračoval
přesně tak, jak hlásaly tehdejší novinové titulky: Waters in full flow (neboli Waters
(=vody) v plném proudu).
Po nahrávce hudby k animovanému filmu o nebezpečí jaderné války s názvem
When The
Wind Blows pokračoval svým velice úspěšným albem
Radio K.A.O.S.
A právě fakt, že toto album
bylo vydáno takřka ve stejné době jako floydovský Momentary Lapse a obě desky doprovázela
konkurenční turné po Spojených státech (kdy se manažeři za každou cenu snažili dosáhnout
toho, aby obě části bývalých Pink Floyd hrály co možná nejdál od sebe) znamenal velké
napětí mezi jednotlivými hudebníky.
Pak se Waters na určitou dobu odmlčel, zatímco Floyd pokračovali v neúnavném koncertování.
Jenže už počátkem devadesátých let o sobě nechal Waters slyšet přímo monstrózním způsobem.
Pád berlínské zdi pro něj znamenal výzvu, která se naskytne sotva jednou za život.
Kde jinde by měl svůj mistrovský opus vzkřísit, než u nejsmutněji proslulé zdi
rozdělující svět ve dví?
Megalomanský koncert
The Wall Live In
Berlin, který se mimo jiné zapsal i do Guinessovy knihy rekordů jako největší
koncert všech dob, znamenal opravdovou lahůdku pro hudební
fanoušky i kritiky. Na pódium si pozval celou řadu těch nejlepších hudebníků, počínaje
Sinéad O´Connor, přes Cyndi Lauper až po Scorpions a mnoho mnoho dalších. Ten, kdo
nedostal pozvání na pódium, dostal alespoň vstupenku do hlediště, jen "pan Mason" a "pan
Gilmour" - jak své bývalé spoluhráče waters výhradně tituloval (o "panu Wrightovi" se nikdy ani nezmiňoval) pozvání nedostali. Studená válka
mezi národy skončila, mezi bývalými spoluhráči z jedné kapely však dosáhla maxima...
Waters se ale nenechal ukolébat úspěchem berlínského znovuvzkříšení Zdi a pustil se
do nahrávání dalšího, opět koncepčního alba, které mnozí jeho příznivci považují za
to nejlepší, co kdy napsal, včetně alb s Pink Floyd. V žebříčcích úspěšnosti sólových
alb jednotlivých členů Pink Floyd se drží spolehlivě na prvních příčkách a není proto
divu, že zájem o něj neutuchá dodnes.
Album s názvem
Amused To Death
bylo vydáno v roce 1992 a neslo se opět v duchu jisté
koncepce, která je Watersovi tak vlastní. Ovšem stejně jako vyzrál Waters hudebně,
vyzrál plně i textově a tak ona koncepce z alba tolik nevyznívá jako z jeho předchozích
alb, hlavně The Pros And Cons Of Hitch Hiking nebo Radio K.A.O.S. Většina textů je laděna
mírně či více sarkasticky, většinou kritizují televizi nebo válku, i když již ne tu druhou
světovou, ve které Roger ztratil otce, nýbrž ty nové války za použití moderních prostředků
elektronického boje, které umožňují vést ji z "3000 mil vzdálených hospod" (a ještě ji přitom
sledovat v přímém přenosu). Jakousi ústřední postavu celého alba můžeme spatřovat v opičákovi,
který symbolizuje tupého televizního diváka, který jen sedí před obrazovkou, přepíná
programy zatímco se v jeho kuchyni kupí špinavé nádobí...
Stejně tak Waters kritizuje Spojené státy za jejich způsob vedení válek, kdy piloti letadel
jen "plní rozkazy a vychutnávají si krásně modrou oblohu".
Obal alba je více než výstižný - opičák sedící s ovladačem v ruce na hromádce slámy před
televizní obrazovkou ze které se na něj upřeně dívá "boží" oko. To proto, že i bůh (bůh
obrazovky i ten skutečný) mají na albu své místo. Waters předpokládá, že je velmi naivní
předpokládat, že vše, co se děje je jen z boží vůle a tento svůj názor reprezentuje ve
skladbě s názvem What God Wants. Kladením protikladů vedle sebe ("bůh chce mír,
bůh chce války") parafrázuje kázaní duchovních a zesměšňuje jejich neochvějnou víru,
že vše má bůh pod kontrolou a člověk ani nemá zodpovědnost za cokoliv co činí.
Další Watersovy aktivity směřují již na konci devadesátých let a na počátku nového milénia
do dalšího dlouhého turné, kdy po ročním koncertování po USA následuje zbytek světa s
koncem v Evropě. Zároveň Waters již delší dobu připravuje nové sólové album a vydal rovněž
své nové dílo - operu Ca Ira.
Je jisté, že pan Waters má ještě mnoho chuti do práce a muzika pro něj stále ještě neznamená
jen zdroj příjmů z autorských práv.
Po vydání alba Momentary Lapse of Reason se Pink Floyd umělecky odmlčeli a věnovali se
neúnavnému koncertování. Když ale turné na přelomu let osmdesátých a devadesátých skončilo,
nechali se slyšet, že považují horizont 7 let za optimální mezi vydáváním nových alb.
Je jen škoda, že se jim to podařilo jen jednou. V roce 1994 překvapili Pink Floyd svět
svojí vitalitou a hudebními nápady na jednom z nejlépe fanoušky přijímaných alb -
Division Bell.
Album bylo typickou ukázkou postwatersovských Pink Floyd. Od obalu, který
je tradičně dílem Storma Thorgersona a jeho dílny a věnuje se přesně tomu, o čem je i
jistá koncepce alba, tedy ztrátě komunikace mezi lidmi. Album vyznívá živě a je po všech
stránkách dobře vyvážené. Někteří kritici a fanoušci ovšem těžce přijali fakt nevyhnutelné
komercializace v určitých směrech (například skladba Take It Back až moc připomíná styl
U2 a je zřejmé, že byla na album přidána z důvodů snadné "vysílatelnosti" v rádiích.
Nepřekvapí, že se stala i A-stranou singlu propagující album - jistou náhradou a zároveň
velikým překvapením je ovšem stará dobrá Astronomy Domine na B-straně). Dále mnoha
lidem vadilo reklamní spojení Pink Floyd a koncernu Volkswagen, který se stal hlavním
sponzorem následujícího turné (vyrobil dokonce omezenou edici známého vozu Golf s
názvem VW Golf - Pink Floyd edition).
Následné turné bylo opravdu ve velkolepém stylu s monstrózní light-show, která ještě nebyla
překonána a těžko někdy bude. Turné s Division Bell se stalo jedním z nejúspěšnějších v
historii rockové hudby (v rámci tohoto turné vystoupili Pink Floyd 7. 9. 1994 i v Praze
na Strahově, kde hráli pro 115 000 diváku včetně tehdejšího prezidenta Václava Havla).
Koncerty i album však zahalila rouška tajemství v podobě fenoménu Enigma. V roce 1994 se
totiž na internetovém fóru o Pink Floyd (alt.music.pink-floyd) objevil záhadný vzkaz od
člověka, který si říkal Publius a který odmítl sdělit svou totožnost. Vzkaz nabádal k
pozornému poslouchání alba a zároveň k vzájemné komunikaci mezi lidmi všech možných vrstev
a kruhů, aby objevili cosi zvláštního na albu, čemu říkal Enigma. Prakticky nikdo ho nebral
vážně, až do chvíle kdy se Publius rozhodl podat důkaz o svém vlivu. Předem ohlásil,
na kterém koncertu a v který den dá o sobě vědět. Zpočátku se objevoval na světelných
nápisech pod pódiem nápis "PUBLIUS ENIGMA", později se rozhodl pro transparentnější důkaz
a na koncertech v Earl´s Court, které byly natáčeny televizí a vysílány do celého světa
(a byly vydány i na videu s názvem P.U.L.S.E., které doprovázela stejnojmenná audionahrávka)
se při skladbě Happiest Days Of Our Lives objevil na pozadí a matematickými vzorci nápis
"ENIGMA", napsaný fixem. Pak někdo rychle nápis zase začernil... To jako důkaz stačilo na
to, aby zmátlo velkou spoustu lidí, kteří se snažili odhalit totožnost onoho člověka i to,
co je vlastně Enigma. Publius se ještě několikrát na internetovém fóru ozval, většinou s
povzbuzujícími vzkazy, ale na konci roku 1995 se odmlčel docela, aniž by někdo zjistil, o
koho jde, nebo co je onou Enigmou. Hodně fanoušků to ovšem přesvědčilo o tom, že protože
Enigma nebyla rozluštěna, musí historie Pink Floyd pokračovat a musí tedy vydat další album.
Po skončení turné se Pink Floyd jako skupina odmlčeli a po tvůrčí stránce o nich
není slyšet dodnes.
Kromě několika reedic známých alb z minulosti (za zmínku stojí první vydání koncertního
záznamu
The Wall v kompletní podobě) Pink Floyd nevydávají žádná nová alba. Nick Mason se
podle dostupných informací vůbec hudbě nevěnuje.
Rick Wright se kromě vydání alba
Broken China
v roce 1996 také nijak v hudbě neangažuje, snad
kromě účasti na koncertech Davida Gilmoura v rámci Meltdown Festivalu.
Jediný David Gilmour je tedy mezi hudebníky vidět. Poměrně často koncertuje na různých
dobročinných koncertech nebo při speciálních příležitostech. Jednou z nich byl třeba jeho
společný koncert s Paulem McCartneym v Cavern Clubu v Liverpoolu nebo jeho účast na
charitativním festivalu v Meltdown.
Jakékoliv dohady o údajném nově připravovaném albu striktně odmítá s tím, že jestli vůbec
nějaké ještě bude, ukáže teprve budoucnost. Pravda je, že Pink Floyd svoji činnost nikdy
oficiálně neukončili. Stále tedy můžeme doufat v to, že se ještě dočkáme od Pink Floyd
nějakého hudebního počinu. V současné době opravdu nezbývá než doufat.
Velkým povzbuzením však pro fanoušky bylo to, že se Pink Floyd setkali znovu všichni na
jednom pódiu a dokonce spolu zahráni několik svých nejslavnějších skladeb v rámci
charitativních koncertů na pomoc africkým zemím Live 8. Bylo to poprvé od roku 1981,
co Roger Waters stál na jednom pódiu s Davidem Gilmourem a Rickem Wrightem (s Nickem Masonem
vystupoval v minulosti několikrát na jiných dobročinných akcích). Stalo se tedy to, co
by před několika lety mnozí považovali za stejný zázrak, jako kdyby zamrzlo peklo.
V souvislosti s vydáním nového alba Pink Floyd se chce jen říct: Když peklo zamrzlo
jednou, mohlo by i podruhé...
zpět na obsah biografie 
|
)
