keep talking...


Home
Novinky
Biografie
Diskografie
Texty
Překlady
Průvodci
Vystoupení
Kalendář
Floydopedia
Knihy
Články
Fotogalerie
Ke stažení
Odkazy

webmaster

               
               
      čas      
 -9d 7h 37m 
  Praha 
               
               
PinkFloyd.cz English
English
Víte, že skinheadi ve filmu The Wall jsou "skuteční" a během natáčení některých scén byl problém zvládnout jejich nehranou agresivitu? Víte, že v americkém sitcomu WKRP Cincinnati ve scéně ve které zní Dogs, a je slyšet vyjící psy, proběhne mezi aktéry tento dialog: "Slyšíš psy?" "Ano," podívá se na obal alba a dodá "jak asi budou znít Pigs On The Wing?" Víte, že skladba Coming Back To Life budila posádku raketoplánu Columbia? Na webu NASA je záznam rozhovoru mezi posádkou a řídicím střediskem.
 Víte, že... 
  
Twitter Instagram
Facebook    g+

Oběd s Financial Times: Roger Waters


Autor: Ludovic Hunter-Tilney
Vydáno: 1. Dubna 2011 17:20 | Aktualizováno: 1. Dubna 2011 17:20

 Ale ne! Roger Waters není hladový. "Dal bych si gravadlax (Nordické jídlo skládající se ze syrového lososa marinovaného v soli, cukru a kopru. - Pozn. překl.) a to bude vše, díky," říká poté, co prozkoumal tříchodové menu hotelu Berkeley, které poté odstrkuje, jako kdyby odmítal žádost o autogram.

 Číšník se ptá, zda bychom chtěli aperitiv. "Pivo?" ozvu se, jelikož jsem někde četl, že zakladatel Pink Floyd je pivař. Ale, ne, ukáže se, že není, teď už ne. Kdyby u oběda pil, mohl by si dát láhev ležáku. Ale dnes ne. Citrusový džus s cukrem bude stačit.

 Mé naděje na dlouhý družný oběd jsou v prachu. No dlouhý oběd to ale bude. Družnost nikdy nebyla vlastnost široce spojovaná s Watersem, autorem hloubavých písní na téma ubohosti lidského stavu a pachatelem jednoho z největších sporů, když se v 80. letech rozhádal se zbytkem Pink Floyd. V současné době znovu uvádí The Wall, floydovské, Watersem napsané poloautobiografické album o rockové hvězdě, která se cítí odcizená, zblázní se a stane se fašistickým demagogem. Od svého vydání v roce 1979 se alba prodalo přes 25 milionů kopií a vedlo to k jedné z nejslavnějších tour v rockové historii, zahrnujíc 40 stop vysokou zeď stavěnou mezi publikem a kapelou - pozoruhodné cvičení v stadiónovém rockovém divadelnictví, jako Bertold Brecht s kytarovými sóly.

 Naše místo setkání je v privátní místnosti módního Knightsbridge hotelu v Berkeley, kterému dává přednost, když je na návštěvě v Londýně ze svého newyorského domova. Sedíme u velkého kulatého stolu, prostřeného s pečlivě podle pravidel etikety, sami kromě dvoučlenného personálu, který periodicky mihne skrz dveře. Waters (67) je vysoký, oblečený v černém a má lva připomínající bílé vlasy a šedé strniště. Když jeden z číšníků chvilku vyčkává a stojí za rockovou hvězdou na způsob lokaje obsluhujícího aristokrata z 18. stol, projeví Waters záblesk popudlivosti.

 "Pokud byste něco přinášel, tak by to bylo super; jinak vadilo by vám, kdybyste tu nestál? Je to dost úděsný," říká Waters. Zaměstnanec hotelu v obranném tónu vysvětluje, že čeká, až si objednáme z vinného listu. "Musím vás přece obsloužit," říká předtím, než spěšně odejde, třímaje zmíněný vinný list a zanechávaje za sebou slabou pachuť odporu visící ve vzduchu.

 Waters má reputaci, že je panovačný. Nick Mason, bubeník Pink Floyd, napsal ve své autobiografii kapely: "V momentě, kdy vidí konfrontaci jako nutnou, je tak děsivě zaměřený na výhru, že do boje vrhne vše - a jeho vše může být dost děsivé." Gerald Scarfe, ilustrátor The Wall popsal Waterse jako megalomana.

 Jeho víra v sebe sama se jistě zdá nesmírná. Během jídla nalezne možnost srovnat se Shakespearem, Woodym Guthriem a Richardem Dawkinsem. Avšak je tu i jiná stránka Waterse, která se objevuje s uličnickým úšklebkem, jenž se často vkrade do jeho rysů a přináší pobavený, nahnutý výraz na jeho dlouhý obličej. Tento Waters je uvolněný a upovídaný: až družný.

 "Nic nemám rád víc, než oběd," říká, když poukážu na jeho nedostatek chuti k jídlu. "Zvláště s mojí milou. Není nic lepšího, než oběd s milou a s trochou štěstí, slunce a kousek moře, někde v zahraničí. A potom odpolední sex, bezvadný." Přichází uličnický úsměv.

 Dobře, říkám, rozhozen tímto nečekaným vhledem do Watersova života s jeho čtvrtou ženou Laurie. Takže, ehm, nic moc těžkého tedy k těmto obědům, žádné velké pečeně? "Ne, to mám také rád, anglickou rodinnou pečeni. Pečené kuře se správnou chlebovou omáčkou je velmi velmi dobré. Také mám rád velké rodinné obědy, kde je to výborný. Dříve jsem trávil hodně času v Řecku. Mám rád ten druh řeckého nebo italského oběda s dětmi na jednom konci a dospělými na druhém, co trvá pět nebo šest hodin.

 Hovor o sexu mě osměluje, abych se zeptal na drogy. Bylo to na řeckém ostrově Patmos, v 60. letech, kde měl Waters jednu ze svých nemnoha zkušeností s LSD. "Na tom tripu nebylo nic kulinářského, co si vybavuju. To bylo v době, kdy LSD pocházelo z řádných laboratoří a bylo nezměrně silné. V pozdějších letech lidé mluvili, mezi jinými i moje děti, o tom, že si šlehnou LSD, jsou někam a dělají něco a já na to: 'Ne to není to, o čem mluvím.' " Směje se. "Jít někam a dělat něco bylo mimo realitu. Myšlenka postavit se na nohy by byla totálně špatná. Takže jsem s tím přestal hodně rychle." Ozývá se zurčení, když číšník, který se opět vkradl dovnitř, lije bublající vodu do jeho skleničky.

 Halucinogeny hrají tragickou roli v příběhu Pink Floyd. Kapela se zformovala v roce 1965 v Londýně, ale její hlavní členové pocházejí z Cambridge. Watersův přítel ze školy Syd Barrett byl frontman kapely, podílel se jako hlavní tvůrce na debutovém albu The Piper at the Gates of Dawn,, ale Barrettovo silné užívání LSD spustilo mentální kolaps a v roce 1968 byl z kapely vyhozen.

 Mnoho lidí předpokládalo, že bez Barretta to Pink Floyd zabalí. Avšak Waters, Nick Mason a klávesák Richard Wright na sólovou kytaru rekrutovali dalšího Cambridgeského rodáka, Davida Gilmoura a pokračovali v nahrávání alb. Pokrok byl nahodilý, ale postupně se uchytili. Waters označuje jako bod obratu nedoceněné, ale atmosférické album Meddle z roku 1971. Jako člen s největším tahem na branku byl Waters životně důležitý pro udržení Floydů v chodu a postupně převzal tvůrčí kontrolu.

 V průběhu jeho let v činnosti kormidelníka od The Dark Side of the Moon v r. 1973 do The Final Cut v r. 1983, se Pink Floyd stali jednou z největších kapel v historii rocku. Barrett může být zobrazován jako osudový génius v kapele, psychedelický Ikaros, ale byl to výrazný a cílevědomý Roger Waters, který Pink Floyd naučil létat.

 Naše jídlo je tu. Waters si objednal, co musí být jeden z nejdražších gravadlaxů v historii (L75!), ale když mluví o návratu k The Wall, nechává svůj enormně drahý plátek ryby netčený. Je na Evropské části tour, která začala minulý rok v Severní Americe, kde to byla s příjmy $89 mil. jednou z nejvýdělečnějších koncertních tour roku 2010. "Je to neuvěřitelné, víc úspěšná už být nemohla," říká. Album, ze kterého byl udělán film s Bobem Geldofem, vypráví příběh Pinka, volně založený na samotném Watersovi. Pinkův otec umírá v druhé světové válce, stejně jako Watersův otec Eric. Pinkovo manželství se rozpadá, stejně jako Watersovo bouřlivé první manželství s hrnčířkou Judy Trimovou v r. 1975. Pinkovo zhroucení do izolace a zhnusení sebou sama jako výsledek jeho postavení rockové hvězdy odráží Watersovy zážitky. Bylo inspirováno jeho deziluzí z hraní na velkých stadiónových show s Pink Floyd, vrcholící notoricky známou událostí v Montrealu v r. 1977, kdy plivl na rušícího fanouška.

 Musí to být zvláštní, podotýkám, když Waters krájí svoje gravadlax, znovu se vrátit k albu vzniklému za tak emočně tíživých okolností. Osobní stránka vymizela, říká: "Jsem rád za roli herce v historickém dokumentu." Miluje zpěv naprosto pesimistického dvojverší "Day after day, love turns grey/ Like the skin of a dying man (Den za dnem, láska šedne jako kůže umírajícího muže)", z "One of My Turns (Jedna z mých nálad)", písně inspirované rozpadem jeho manželství. "Miluju to," opakuje a nabírá si vidličkou do pusy lososa. Má vidlička se zastavuje nad mým najednou méně vábivým šedomasým platýsem.

 The Wall je také pronásledována smrtí jeho otce v bitvě u Anzia v Itálii v r. 1944, kdy Watersovi bylo pouze několik měsíců. Téma války je markantní v nové inscenaci. Diváci jsou vyzýváni k tomu, aby posílali fotky milovaných, kteří zemřeli ve válečných konfliktech, a které jsou promítány během show. Ve Spojených Státech Waters během přestávky zval zraněné veterány za ním do zákulisí. Inscenace minulý rok způsobila polemiku, kdy Liga proti hanobení a proizraelská nátlaková skupina vznesly výhradu proti dalšímu aspektu show. "Četli v Rolling Stoneu něco o tom, že je Davidova hvězda postavena vedle Dollaru a že to vytahuje ten nejhorší rasový stereotyp lakomého Žida. Oni mě vlastně obvinili z toho, že jsem Shakespeare, což je podle mě fajn." Směje se. Chvilku mi trvá uvědomit si, že myslí Kupce benátského.

 Díky vychování v socialistické domácnosti jeho matkou a učitelkou Mary je Waters víc přímočarý, než průměrný rockový grand. "Síla spočívá v myšlenkách," říká. V jakém druhu myšlenek? Ptám se, stále více navyklý mé roli Boswella k jeho Johnsonovi. "Ekonomové jsou důležití. To však jsou i radikální volnomyšlenkáři v teologii." Jako kdo? "Richard Dawkins je jméno, které mi vytane na mysl, on je z těch nejradikálnějších. Já osobně jsem radikální ateista a čas od času předkládám své názory, kdy naznačuji, že to není boží vůle, když se stanete muslimem, je to náhoda, kde se narodíte. Je to geografie."

 Může rocková hudba změnit svět? Natolik, jako dosud byla schopna, stále může. Rád bych si myslel, že nejsem méně úspěšný, než byl Woody Guthrie. Možná přestřeluji mé nároky.

 Naše talíře jsou odneseny a je objednána káva: bílá s cukrem pro Waterse.

 The Wall ohraničila začátek konce pro klasickou sestavu Pink Floyd. Watersovi spoluhráči se rozčilovali, že jim Waters šéfuje a po The Final Cut z r. 1983 nastal rozkol. Následovalo zlé hašteření, když se Waters pokusil Gilmourovi, Masonovi a Wrightovi zabránit v působení jako Pink Floyd.

 Avšak v roce 2005 se kapela znovu spojila na charitativní koncert Live 8 a vypadá to, že se vztahy oteplily. "Nick [Mason] a já jsme se opět stali blízkými přáteli, což je super. On byl vždy můj přítel v rámci Pink Floyd. Takže fakt, že jsme se rozpadli, a ztratili kontakt na mnoho let, byla ostuda." Ohledně Gilmoura je více ostražitý, ale věci se vylepšily natolik, že kytarista zahraje cameo v "Comfortably Numb" na chystaném koncertě The Wall. "Jo. To říká. To bude bezva. Těším se na to," promyšleně říká Waters a míchá svou kávu.

 Stal se méně autoritativní, jak zestárnul? "Ne," říká empaticky. "Ne. To je způsob, jakým se ta práce dělá. Já jsem režisér. Je to stejné, jako neříkáte, že Scorsese je tak autoritativní nebo Bertolucci nebo kdokoliv - vy říkáte, 'Ó, nedělají to oni dobré filmy!' A oni dělají, protože jsou autoritativní. Někdy nastává problém, že máte věc zvanou 'skupina' a jedna osoba jí ovládá, protože dělá všechnu práci.

 Takže ne, nestal jsem se méně autoritativní. Jsem teď mnohem šťastnější, protože nepředstírám práci ve skupině. Tím nechci říct, že nepracuji se skupinou lidí." Odříká seznam lidí pracujících na The Wall, jako když bičem mrská. "Jsme skutečný navzájem spjatý tým, jsme jako rodina, je to fantastický. Co nemám je někdo, kdo si myslí [nasadí hloupý hlas]: 'Já jsem taky v kapele, proč mě říká, co mám dělat?' Prostě proto, že ví víc, než ty a je autor a je to jeho dílo a tak to prostě je."

 Waters od doby, co opustil Pink Floyd, vydal 4 sólová alba. Žádné z nich se ani nepřiblížilo úspěchu rovnajícímu se úspěchu Floydů, ačkoliv říká, že velkolepě ambiciózní album Amused To Death je "jedna z věcí, na které jsem ve svém životě nejpyšnější." Byla v kapele chemie, kterou se mu již nepodařilo zopakovat? "Bylo to super, jo. To bylo strašně šťastné pro všechny z nás a udělali jsme spolu dost fantastické práce." Usrkne si kávy. "Musím říct - a tohle může být pouze názor a můžu se plést - ne, pravděpodobně bych to neměl říkat." Prosím, klidně můžete, říkám.

 Dobře, tak jo. Práce, kterou jsem udělal od té doby, co jsem opustil Floydy je mnohem úspěšnější, než práce, kterou udělali oni od té doby, co opustili Floydy. To je pouze osobní názor. Mohli prodat víc, nejsem si jist, jaká jsou čísla.

 Ač si rýpnutí nedokáže odpustit, Waters mi přijde mnohem méně pichlavý, než by buď Floydovská rozbouřená historie, nebo trýznivé téma The Wall mohly naznačit. Přes relativní nedostatek jídla náš oběd proběhl v poklidné míře. Když jsou naše šálky na kávu odklizeny a já odvrátím slzy nahánějící účet od jeho pokojové útraty na mojí debetní kartu, vypráví o časech, kdy mu po vtípku s plánováním nezbylo, než hrát jeho sólo tour v USA ve stejný čas, jako jeho někdejší spoluhráči z Floydů. To bylo v roce 1987. Hrál ve středně velkých sálech obsahujících okolo 1500 lidí. Mezitím bezwatersovští Pink Floyd vyskakovali jako špatné vzpomínky všude ve stejných městech a hráli na obřích stadionech s kapacitou desítek tisíc. "To," říká, "formovalo charakter."

Ludovic Hunter-Tilney je kritik populární hudby Financial Times.
..................................................
The Berkeley
Wilton Place, Knightsbridge, London SW1
Open food x 2 L150.00
Sweet cured gravadlax with seared diver scallop; pomelo & avocado salad; spiced sour cream
Grilled halibut fillet with freshwater prawns; wilted rocket & salsify; saffron miso broth
Sparkling water L5.25
Total (včetně servisu) L174.66
..................................................
Paul Morley ke konceptům za konceptuálními alby.

 Existuje moderní pohled, který říká, že všechna výborná alba, které je nejlepší poslouchat v jejich plné délce, bez posouvání nahrávky a zkracování, jsou do určitého rozsahu konceptuální alba, dokonce i když koncept je jednoduše v tom, že jsou to alba s pečlivě propracovaným pořadím skladeb. Všechna alba Boba Dylana, Davida Bowieho, The Beatles, The Kinks, Briana Ena, Joy Division, Radiohead, Nine Inch Nails, Eminema, Arcade Fire a Kanye Westa mají konceptuální náboj.

 Některá se počítají jako konceptuální alba protože mají zásadní motiv, vyprávěný příběh nebo nějaký druh dobrodružství, pohádky nebo cesty; takže tu je zřetelná konceptuální forma u alb jako Frank Sinatra: Watertown (1970), Marvin Gaye: What's Going On (1971), Willie Nelson: Phases and Stages (1974), Jimi Hendrix: Axis: Bold As Love (1967), ABC: The Lexicon of Love (1982), Van Morrison: Astral Weeks (1968), Curtis Mayfield: Superfly (1972), Frank Zappa: Freak Out! (1966), Johnny Cash: At Folsom Prison (1968), Tom Waits: Frank's Wild Years (1987), Peter Hammill: Nadir's Big Chance (1975), The Streets: A Grand Don't Come For Free (2004), Kraftwerk: Trans Europe Express (1977), Gorillaz: Demon Days (2005), Sufjan Stevens: Illinois (2005), Lou Reed: Berlin (1973) and Neil Diamond/Robbie Robertson: Beautiful Noise, (1976).

 Ale správnější způsob jak přemýšlet o Konceptuálním Albu - rozhodně s velkými písmeny - je velkolepá, vzdorně sebestředná rocková deska vystavěná na epickém, půvabně bláznivém, progresivně rockovém měřítku, možná chtějící soutěžit s Mussorgským, Čajkovským a Berliozem, stejně jako s Homérem, Blakem, Poem, H. G. Wellsem, Orwellem, Tolkienem a Kubrickem.

 Pravé konceptuální album je něco, co patří do skvostného rozkládacího přebalu, obsahuje řadu přímo či nepřímo propojených skladeb, které mají Velmi Vážnou Pointu, obvykle dystopickou se surrealistickými prvky, a je o Hodně Důležitém Tématu. To je často něco, co je Britské, co sahá buď od kolébky do hrobu, nebo od rána do večera, a může obsahovat prostého člověka z pracující třídy - truchlení za ztracené ideály, ostrou kritiku organizovaného náboženství, pouť za osvícením, posedlost šílenstvím, nemohoucností, válkou, dojíždějícími, scénami ze snů, Šastrickými spisky nebo obřími kyborgskými pásovci.

 Klasická Opravdová Konceptuální Alba v celé jejich nesourodé, nestřídmé slávě jsou od The Who (Tommy (1969), Quadrophenia (1973)); Jethro Tull (Aqualung, (1971), Thick As A Brick (1972), A Passion Play (1973)); the Moody Blues (Days of Future Passed (1967), In Search of the Lost Chord (1968), On The Threshold of a Dream (1969), To Our Children's Children's Children (1969)); Genesis (The Lamb Lies Down On Broadway (1974)); Emerson Lake and Palmer (Tarkus, (1971)); Yes (Tales from Topographic Oceans (1973)) a samozřejmě Pink Floyd (Dark Side of the Moon (1973), Wish You Were Here (1975), Animals (1977), The Wall (1979), The Final Cut (1983)).

Překlad: Marek Bělor


Původní rozhovor najdete zde


 Zpět
 
Fanklub


Fanklub
Historie
Členství
Setkání
Nabízíme
Kontakt
O pf.cz
Diskuze
Chat
Revivaly
Archív

...keep talking