Live At Knebworth 1990

„ZÁŘI DÁL, BLÁZNIVÝ DÉMANTE (Části 1-5)“ Při premiéře ve Francii v červnu 1974 a na dalších koncertech před vydáním na albu byla tato skladba hrána jako jeden celek i s některými pasážemi pozdější druhé části (resp. 6-9 podle členění na některých edicích alba). Společně s dalšími dvěma dlouhými skladbami (Raving And Drooling a Gotta Be Crazy, které se staly základem pro další album Animals) tak tvořila značnou část vystoupení. Zajímavostí je, že podle některých dobových kritik byl tento nový materiál „nezajímavý, postrádající melodii a zcela dle zvyku Pink Floyd příliš a příliš dlouhý“. A přesto se Shine On You Crazy Diamond později stala stěžejní skladbou nového alba Wish You Were Here a jedním z klenotů rockové historie.

Původně byla skladba inspirována Gilmourovým melancholickým kytarovým tématem, které bylo nahráno s vynikajícím doprovodem kláves Ricka Wrighta. Melodie skvěle odráží jakousi melancholii a smutek v textu, který je zcela bez pochyb o Sydu Barrettovi – tvoří jedinou výjimku, kdy se Waters věnoval ve své písni svému bývalému kolegovi a dlouholetému příteli naplno a bez jakéhokoliv skrývání.

Nahrávání této skladby bylo doprovázeno (kromě dusné atmosféry ve studiu) mnoha drobnými, ale nesmírně vyčerpávajícími problémy. Pro album nebyl nikdo ve skutečnosti „zapálený“ a skupina pracovala víceméně mechanicky a bez ducha (což ovšem není na albu nijak poznat), pod značným tlakem producenta a nahrávací společnosti, aby už už bylo k dispozici nové album „veleslavné“ skupiny, jež dobyla svět předchozím The Dark Side Of The Moon. Z této situace také vzešel motiv obalu alba. Je celkem známý přístup Davida Gilmoura, který navrhoval použít na jednu stranu již téměř hotovou Shine On You Crazy Diamond a „druhou stranu něčím zaplácnout“, ať je klid. Waters náladu ve studiu komentoval například tak, že titul by klidně mohl být „Wish We Were Here“, tedy „přál bych si, abychom tu byli my“. Často také docházelo k drobným nehodám. Například se kapele zdálo, že první nahrávka není dost dobrá, a tak po týdnech úmorné práce začali nahrávat znovu. Když už se zdálo, že je nahrávka v pořádku, zjistilo se, že nějaký zvukař přidal na některé stopy omylem echo a skladba tak byla opět nepoužitelná. Nálada ve studiu tomu odpovídala…

Nakonec byla skladba rozdělena na dvě části a rámuje tak celé album. Úvodní část skladby je na původních vinylových kopiích a nových reedicích uváděna jako „parts 1-5“ (v některých vydáních se můžeme setkat s označením „part one“):

Part 1: 0’00“ – 2’09“ (Wright/Waters/Gilmour)

Part 2: 2’09“ – 3’54“ (Gilmour/Waters/Wright)

Part 3: 3’54“ – 6’27“ (Waters/Gilmour/Wright)

Part 4: 6’27“ – 8’42“ (Gilmour/Wright/Waters)

Part 5: 8’42“ – 13’30“ (Waters)

„STRHUJÍCÍ PODÍVANÁ NA OBLOZE“ Přestože jde o instrumentálku, jedná se zcela jistě o jednu z nejvýmluvnějších skladeb o smrti vůbec. To, že se jedná o instrumentální skladbu (pouze s krátkými mluvenými pasážemi na začátku a konci o tom, že se autor nebojí smrti, kdykoliv by měla přijít), nijak nesnižuje její výsledný dojem. Co však tvoří tuto skladbu výjimečnou (kromě snových kláves Ricka Wrighta), jsou vokály zpěvačky Clare Torry, bývalé gospelové zpěvačky, která z této skladby vytvořila doslova nadpozemskou záležitost. Clare nahrála tuto skladbu několikrát s různými výškami hlasu, s různou melodikou i rychlostí a výsledná skladba je kombinací toho nejlepšího. Za poznámku stojí i to, že za celou svoji práci dostala plat 30 liber a lahev červeného vína.

Původní titul skladby byl The Mortality Sequence a šlo o snovou skladbu bez později přidaných vokálů, velmi pomalou, ponurou, až depresivní. Jedna z verzí vyšla jako součást The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set.

Skladba byla později použita i v reklamě na Nurofen, pro kterou ovšem byla znovu nahrána (s Clare Torryovou, avšak s jinými hudebníky).

Na některých CD verzích tato skladba plynule přechází v Money a maskuje tak místo, kde původně končila první strana LP desky.

„PŘÁL BYCH SI, ABYS TU BYL“ Jedná se snad o jedinou píseň v historii Pink Floyd, ke které existoval text dříve než hudba. Skladba plynule přechází z předchozí Have A Cigar, spojená s ní zvukem levného tranzistorového rádia, které se někdo pokouší naladit na frekvenci, která by se mu líbila, až „náhodou“ natrefí na Wish You Were Here…a nechá ji tam.

Skladba je melancholická, zpívá ji David Gilmour s doprovodem akustické kytary a stejně jako Shine On You Crazy Diamond je především o Sydovi. Nebo jak se později vyjádřili Pink Floyd, o komkoliv kdo tu prostě není, kdo nám chybí…

Původně mělo být součástí skladby výrazné houslové sólo, které nahrál virtuos Stéphan Grapelli. Za nahrávku dostal 300 liber. Ovšem skupině se mix nelíbil a housle nakonec překrylo pro Floyd „typické“ skučení větru. Z houslového partu zbylo jen několik málo tónů (navíc sotva slyšitelných). Pracovní verze s uvedeným houslovým sólem byla vydána v rámci Wish You Were Here Immersion Box Set.

Skladba Wish You Were Here je dnes spolu s Another Brick In The Wall, Part 2 asi nejznámnější písní Pink Floyd mezi „nefanoušky“ skupiny.

„ŽAL“ Dlouhou dobu se mělo za to, že text je o Rogeru Watersovi, avšak David Gilmour to popřel s tím, že text je inspirován jistou básní. I když přiznal, že si nepamatuje jakou. Poprvé ve své kariéře napsal Gilmour text dříve než hudbu. Poslední verš „of promises broken“ byl také dlouho velkým favoritem na titul celého alba.

Vynikající zvuk kytary na počátku skladby (a během živých vystoupení i na jejím konci) byl objeven Gilmourem při improvizaci s PA systémem na zvukové zkoušce před koncertem v losangelesské Sports Arena pravděpodobně již v dubnu 1975 – během turné k albu Wish You Were Here. Gilmour později uvedl, že kytara byla nahrána jako první a zcela samostatně.

Celkově se jedná o vznešeně řečeno „dobře zvládnutý floydovský standard“. Skladba je dodnes velmi oblíbená, byla součástí setlistu obou závěrečných turné Pink Floyd a také turné k albu Rattle That Lock Davida Gilmoura. A pro mnoho fanoušků trochu napravuje poněkud rozpačitý dojem z celého alba, trochu ve smyslu „konec dobrý, všechno dobré“.

„PRACHY“ Další z unikátních kousků na tomto albu znamenal jednou pro vždy konec nábožně naslouchajících fanoušků, kteří v naprostém tichu a úžasu hltali každý tón. Tato skladba byla tak rytmická, pulzující, živá a oblíbená, že davy fanoušků na koncertech (zvláště v USA) neznali nic jiného než pokřik „Money! Money!“.

Základní hudební linka skladby je vytvořena velmi pulzující baskytarou, která byla nejprve několikrát nahrána a potom sestříhána po jednotlivých velmi malých kouscích dohromady. Agresivní saxofonový part je ceněným vkladem Dicka Parryho. Ony zvuky registračních pokladen, trhání papíru (potažmo papírových bankovek) a sypání mincí nahrál Waters sám doma za jedno odpoledne. Později to popisoval takto: „Má žena se tou dobou zabývala keramikou a měla na zahradě takové zařízení na míchání hlíny. Vždycky mě uchvátily ty zvuky, jaké to vydávalo, když se do hmoty připletl kámen. Tak jsem tam jednou zkusil hodit pár drobných a jak to dopadlo slyšíte sami…“

Watersova poznámka o tryskáči Lear v textu je ironickou narážkou na Masonovy a Gilmourovy lekce v létání, jejichž úspěšné dokončení oba pánové oslavili tak, že si napůl koupili tryskové letadlo.

Tato skladba je vůbec nejhranější v celé historii Pink Floyd, od roku 1973 byla stále v repertoáru skupiny při koncertech (v roce 1977 na turné k Animals jako přídavek) a byla součástí i všech sólových turné Gilmoura i Waterse. Stala se také historicky nejhranější skladbou na amerických rádiích.

Waters produkoval i „pseudo-živou“ verzi této skladby na B-stranu singlu z roku 1987.

Když byl Gilmour pozván do zábavné show Nicky Horne´s Radio One“ bylo mu autorem povoleno, aby nechal zahrát krátký kousek z demo nahrávky, kde je slyšet Waters jak zpívá za doprovodu své dvojmo předabované akustické kytary. Tato demo nahrávka se stala jako mnoho dalších rarit součástí The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set.

Pink v hotelovém pokoji zkolaboval, show je v ohrožení. Manažer přivádí doktora, aby píchl Pinkovi injekci, která by ho opět postavila na nohy.

„Pohodlně otupělý“ Motiv písně má základ ve skutečné události, kdy jednou donutili Waterse, aby odehrál představení, přestože bral velmi silné léky proti hepatitidě. Jde o vrcholnou skladbu Pink Floyd, pro mnoho fanoušků tu vůbec nejlepší. Proto zústává velkým paradoxem, že je založena na demu skladby, kterou David Gilmour napsal pro svou sólovou desku, ale protože ji nepovažoval za příliš povedenou, uložil ji „do šuplíku“. Poté, co ji přinesl do studia k případnému využití, byla doplněna Watersovým skvělým textem a po mnoha různých pracovních verzích (vydaných v rámci The Wall Immersion Box Set většinou pod pracovním názvem The Doctor) vykrystalizoval finální mix, nadčasová píseň, jejíž součástí je také brilantní kytarové sólo, patřící ke klenotům rockové historie. Sólo je tak slavné, že dokonce dostalo svůj vlastní název („Come On Big Bum“). V celosvětové internetové anketě časopisu The Rolling Stone bylo čtenáři zvoleno nejlepším kytarovým sólem 20. století, před neméně slavným počinem Jimmyho Page v Zeppelinovské Stairway To Heaven. Sám Gilmour dnes považuje tuto skladbu za nejlepší, kterou kdy s Pink Floyd nahrál. Comfortably Numb je tak ceněná, že ji řada umělců převzala do svého repertoáru – na svých koncertech ji hraje (a skvěle!) například i taková legenda, jakými dnes jsou američtí Pearl Jam.

Během představení The Wall hrál a zpíval Gilmour své party v 15ti metrové výšce, na hřebeni stojící zdi.

Skladba je tak oblíbená, že byla součástí prakticky všech následujících turné Pink Floyd, Davida Gilmoura i Rogera Waterse. Většinou jako závěrečný kus celé show (v rámci turné P·U·L·S·E byla zařazena jako finále základní části koncertu).

Pink se naplno „mění“ v diktátora a povoluje uzdu nejhorším myšlenkám.

„Utíkej jako ďas“ Na první poslech je pulzující baskytara a elektrická kytara velmi podobná disko nebo „military“ stylu 2/4 tempa a tvoří tak z hudby velmi jednoduchý kus, ale ve skutečnosti je to asi ten nejlepší základ pro Watersův text, který je stejně přímý jako hudba.

Při původních živých vystoupeních na turné The Wall i na Waterových sólových tour tuto skladbu doprovázelo nafukovací prase a Roger měl neskutečnou zálibu ohlašovat tuto skladbu jako „Run Like Fuck“ s věnováním „všem paranoidním dítkům v hledišti“.

Tato skladba patří zároveň k oblíbeným Gilmourovým kouskům, který k ní napsal hudbu když pracoval na svém sólovém albu v roce 1978. Hrál ji pravidelně na svých sólových turné.

Pink Floyd tuto skladbu hráli často jako úplně poslední přídavek, kdy osvětlovači a mistři na světelné efekty spustili něco, čemu říkali „utajený faktor číslo deset“. Což nebylo nic jiného, než odstartování úplně všech (i jednotlivě úžasných) efektů, včetně výbuchů v přední části pódia, laserů, světelných panelů pod pódiem, které někdy zobrazovaly text nebo názvy skladeb, které se změnily při této skladbě v ohnivé peklo, končíčí současně s posledním tónem mohutným výbuchem. Nutno podotknout, že energetická náročnost měla za následek četné výpadky proudu… Tímto velmi efektním závěrem vyvrcholil také památný koncert Pink Floyd na pražském Strahově v roce 1994.

Ve filmu „La Carrera Panamericana“ při této skladbě nahradil Guy Pratt Rogera Waterse a změnil i text z „…send you back to mother in cardboard box“ na „send you back to New York“.