Meddle

„JEDNOHO DNE“ Úvodní zvuk vichru dává brzo prostor nezapomenutelnému a mrazení v zádech nahánějícímu basovému riffu (za přispění tzv. Bison Echo Boxu), který je doprovázen téměř identickým stacattem klávesových riffů a jednoduchými, ale výraznými bicími. Nakonec se přidává i elektrická kytara. Basová kytara je nahrána na dvě stopy, Gilmourova kytara je na třetí stopě a další Watersova kytara je na další stopě.

Tato skladba byla a je velmi oblíbená a bouřlivě přijímaná při živých vystoupeních – byla součástí mj. turné Pink Floyd P·U·L·S·E 1994, turné Davida Gilmoura k Rattle That Lock 2015, turné Rogera Waterse k Is This the Life We Really Want 2018 a byla také součástí setlistu turné Nick Mason’s Saucerful of Secrets 2018-2019.

Ve filmu Live At Pompeii a na většině koncertů měl tento kousek mnohem strašidelnější název („One Of These Days I´m Going To Cut You Into Little Pieces“ – tedy „Jednoho dne tě rozsekám na malé kousky“). Mimochodem, jedná se o celý „text“ skladby, který je také jedním ze dvou vokálních počinů Nicka Masona v rámci tvorby Pink Floyd.

Poznámka: Byť doslovný překlad by měl znít „Jednoho z těch dnů“ nebo „Jeden z těch dnů“, použili jsme frázi v češtině obvyklou a používanou.

„POLŠTÁŘ VĚTRU“ Téměř pastorální, snivě anglická skladba, kterou dohromady vážou Wrightovy varhany, přestože na výsledném mixu nedostaly tolik prostoru.

Stejně jako Fearless a San Tropez nebyla tato skladba nikdy hrána živě a tvrdí se dokonce, že byla zkomponována pouze jako „vycpávka“ alba.

„NEBOJÁCNÝ“ Nenápadná skladba, přestože Watersem napsaný a Gilmourem zpívaný text předznamenává směr, kterým se bude Watersův styl psaní v budoucnosti ubírat. Závěr písně tvoří část „You´ll Never Walk Alone“ od Rodgerse a Hammersteina, která je dodnes hymnou fotbalových fanoušků FC Liverpool (a je jimi též v této skladbě zpívána).

Perličkou je drobná chyba v bookletu z vydání z roku 1994 (CD – Dig.Remastered 1992) od EMI, kde je autor textu Oscar Hammerstein II. chybně uveden jako „Hammestein“.

„SAN TROPEZ“ Tak trochu jazzové číslo s doprovodem Wrightova piána. Dosti neočekávané je Gilmourovo sólo na havajskou kytaru uprostřed skladby, které (protože havajská kytara není zrovna běžný nástroj) jen dokazuje Gilmourovo umění v hře na strunné nástroje.

Poznámka: Překlad této písně je poměrně obtížný, protože text je plný obrazů, příliš nenavazuje a je velmi „pocitový“. Netroufáme si říct, že ten náš překlad je ideální. Mimochodem – slovo „stile“ jsme přeložili jako „ohradu“. Ve skutečnosti jde o jakési napevno umístěné schůdky sloužící člověku k překonání ohrady pro zvířata (se dvěma až třemi stupni na každé straně).

„SEAMUS“ Je škoda, že nebyl nalezen lepší podklad pro Gilmourovu vynikající kytaru než psí vytí. Gilmour později prohlásil, že si uvědomuje, že ne všem posluchačům se to mohlo jevit tak zábavné, jako jemu v té době. Přesto byl tento experiment s „psími hlasy“ později mnohem lépe a věrohodněji využit na albu Animals.

Ve filmu Live At Pompeii byla tato skladba hrána pod bizardním titulem Mademoiselle Nobs kde Gilmour hrál na harmoniku a jeho vokály převzal pes Ricka Wrighta, který je i vidět, jak „zpívá“ s doprovodem Waterse na elektrickou kytaru. Bylo to jediné „živé“ předvedení této skladby

„OZVĚNY“ Skupina zaplnila druhou stranu alba téměř čtyřiadvacetiminutovou skladbou, která patří k těm nějzářivějším klenotům z dílny Pink Floyd. Pro mnoho fanoušků jsou Echoes dokonce nejoblíbenější skladbou vůbec.

Kompozici tvoří více než dvacet témat spojených dohromady různými kytarovými a klávesovými riffy a motivy. Ikonickým se v této skladbě stal také zpěv – obstarali ho dvojhlasně David Gilmour s Rickem Wrightem.

Původní text byl několikrát přepracován. V rané verzi se text dokonce opíral o osvědčenou mystiku vesmíru, avšak později napadlo Waterse přesměrovat svou obrazotvornost z vesmírných dálav do hlubin oceánů (původní verš „Planets meeting face to face“ nahradil verš „Overhead the albatrosses“ atd.). Úvodní „sonarový“ zvuk, který snad nejvíc přiměl Waterse nahlédnout pod hladinu moří, je výsledkem náhody, kdy si v přestávce mezi nahráváním Rick Wright brnkal na piáno náhodou zapojené do zpětného zesilovače Leslie. Zvuk se kapele tak líbil, že ho použili na začátek skladby a objevuje se i na jiných místech. Střední část Echoes pak byla vypůjčena z motivu z nedokončené skladby Embryo. Měnil se i název skladby – ten původní zněl „Nothing, Parts 1- 24“. S pokračující prací na skladbě se její název změnil (a dlouho tak zůstával) na „Son Of Nothing“, popř. „Return Of The Son Of Nothing“ – podle monstra z jednoho japonského hororu.

Přestože měla skladba u obecenstva úžasný úspěch (jedna z těch skladeb, u kterých si dav vynucoval další a další improvizace a nechtěl aby hudba skončila), byl Waters tímto přeci jen poněkud dlouhým a na hraní náročným kouskem znuděn. Bavil se dosti svérázným způsobem tak, že pojmenovával skladbu přihlouplými názvy jako „Looking Through The Knotholes In Granny´s Wooden Leg“ („Pohled skrz díry po suku v babiččině dřevěné noze“) nebo „We Won The Double“ („Vyhráli jsme dabl“), což se týkalo toho, že jeho oblíbený fotbalový tým vyhrál oba poháry v anglické lize. Název „The March Of The Dambusters“ by byl legrační taky, až na to, že skupina tuhle skladbu nikdy v Německu nehrála.

Skladba byla použita jako soundtrack k několika pasážím z filmu „Chrystal Voyager“, které obsahovaly záběry na vlny narážející na pobřeží. V roce 1990 chtěla jistá firma tuto scénu včetně hudby z Echoes použít na reklamu na čistič WC. Pochopitelně neuspěla s žádostí o propůjčení práv.

V poslední době se skladba objevila živě v rámci turné Davida Glimoura k albu On An Island a byla vydána také na živém záznamu Live in Gdańsk, kde Rick Wright hostoval. Po smrti Ricka Wrighta prohlásil David Gilmour, že již nikdy tuto skladbu živě nezahraje, protože je díky duetu s Rickem pro něj až příliš osobní.