Další nerealizované skladby

„Ubalme si dalšího“ Barrettův text je silným výlevem jeho vnitřních běsů, obav způsobených z části úzkostnými stavy, z části drogami. K nim odkazuje i název písně, který asi také do značné míry „může“ za to, že píseň v této verzi vůbec nebyla dokončena a na jejích základech vznikla Candy And A Current Bun. Otázkou zůstává, zda text nové verze je nějak zásadně „umírněnější“…

„Zpustlík“ Skladbu napsal Syd Barrett v roce 1967 s tím, že se z ní stane třetí singl skupiny, případně bude zařazena na druhé studiové album kapely. Nakonec nedošlo ani k jednomu, v roce 1988 navíc nepovolila producentu Malcolmu Jonesovi zařadit skladbu do kompilace rarit Opel. Přece jen nešlo o Barrettovu sólovou věc. Skladba tak čekala na své vydání až do roku 2016, kdy byla zařazena do boxu The Early Years 1965-1972. Je také součástí setlistu prvního turné Nick Mason’s saucerful Of Secrets.

Poznámka překladatele: Popravdě nejsem si jistý, co myslí Syd souslovím „Vegetable man“. Podle některých výkladů Syd myslí muže ve vegetativním stavu, tedy osobu ve stavu podobném komatu – stavu, kdy tělo je udržováno při životě pouze pomocí přístrojů, pacient nereaguje na naprostou většinu vnějších podnětů. Pokud by to tak bylo, správné označení by ovšem bylo „vegetative man“.

„Vegetable Man“ znamená doslova „zeleninový muž“, popřípadě „zelinář“, což ovšem nemá žádný smysl ve vztahu k ostatnímu textu.

Rozhodl jsem se pro neutrální výraz „zpustlík“, který podle mého soudu nejvíc vystihuje to, co chtěl Syd říci a jsem si vědom, že to není přesný překlad.

„Embryo“ Nerealizovaná skladba Rogera Waterse z roku 1968, která se nedočkala finálního dokončení pro album. Vyšla tak až v roce 1970 na kompilačním albu společnosti Harvest Records nazvaném Picnic – A Breath Of Fresh Air, kde se mimo demo verze této skladby objevují například kusy od Deep Purple, Barclay James Harvest nebo také „Terrapin“ od Syda Barretta. Embryo bylo také součástí kompilace Works a samozřejmě The Early Years 1965-1972.

„Mořští ptáci“ Skladba se objevila ve filmu More, ovšem na soundtrackové album se nakonec nedostala. Vydána byla až v rámci projektu The Early Years 1965-1972, ovšem nikoli v původní verzi z filmu More, ale jako alternativní verze instrumentální Quicksilver.

Čekám na svůj čas Dříve nevydaná skladba nesla původně název Afternoon a publikum ji znalo jako součást koncertního projektu The Man And The Journey. Skladba byla přepracována v rámci přípravy alba Ummagumma, ovšem zařazena byla až na album Relics. Zcela netypicky zde Rick Wright hraje na pozoun.

Text hovoří o tom, že vypravěč tráví čas se ženou, kterou miluje, a zapomíná na „špatné dny“, kdy oba „pracovali od devíti do pěti“.

„Těžká cesta“ Jde o jeden z reliktů neuskutečněného projektu, o němž Pink Floyd uvažovali poměrně dlouhou dobu – Household Objects. Stručně řečeno, po obrovském celosvětovém úspěchu alba The Dark Side Of The Moon se členové kapely obávali srovnání další desky s tímto veleúspěšným albem. Navíc připraveného materiálu bylo poměrně málo a kapela mu příliš nevěřila, což vedlo k rozhodnutí pokusit se vytvořit album natolik jiné, aby se jakémukoli srovnání vyhnulo. Hlavní roli v něm měly hrát předměty z domácnosti – jak v několika rozhovorech zaznělo, když se například nalepí izolepa na hladkou desku stolu a správným způsobem se opět odtrhává, zní to téměř jako elektrická kytara…

Skupina dovedla několik nápadů až do stádia studiového dema, než se definitivně ukázalo, že tento bezpochyby zajímavý nápad celé album prostě neutáhne.

The Hard Way je první ze zveřejněných skladeb z Household Objects – vyšla v rámci edice The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set.

„Skleničky na víno“ Jde o jeden z reliktů neuskutečněného projektu, o němž Pink Floyd uvažovali poměrně dlouhou dobu – Household Objects. Stručně řečeno, po obrovském celosvětovém úspěchu alba The Dark Side Of The Moon se členové kapely obávali srovnání další desky s tímto veleúspěšným albem. Navíc připraveného materiálu bylo poměrně málo a kapela mu příliš nevěřila, což vedlo k rozhodnutí pokusit se vytvořit album natolik jiné, aby se jakémukoli srovnání vyhnulo. Hlavní roli v něm měly hrát předměty z domácnosti – jak v několika rozhovorech zaznělo, když se například nalepí izolepa na hladkou desku stolu a správným způsobem se opět odtrhává, zní to téměř jako elektrická kytara…

Skupina dovedla několik nápadů až do stádia studiového dema, než se definitivně ukázalo, že tento bezpochyby zajímavý nápad celé album prostě neutáhne.

Wine Glasses byla v pořadí druhou ze zveřejněných skladeb z Household Objects – vyšla v rámci edice Wish You Were Here Immersion Box Set. A fanouškům jistě neujde, že nakonec byla přeci jen využita a tvoří úvodní sekvenci dnes už ikonické skladby Shine On You Crazy Diamond.

„Cestovní sekvence“ Skladbu mohli znát dlouhá léta pouze ti fanoušci, kteří měli možnost zažít živá vystoupení Pink Floyd zhruba v roce 1972. Tehdy během koncertů zaznívala podstatná část materiálu vznikajícího pro další album, kterým bylo The Dark Side Of The Moon. Součástí konceptu alba byla také instrumentálka The Travel Sequence, která však nakonec během nahrávání a finálního mixu alba ustoupila dnes už legendárnímu nápadu s názvem On The Run.

The Travel Sequence byla oficiálně vydána v rámci edice The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set.

„Sekvence smrtelnosti“ Podobně jako The Travel Sequence mohli i tuto skladbu dlouhá léta znát pouze účastníci živých vystoupení Pink Floyd zhruba v roce 1972. Tehdy během koncertů zaznívala podstatná část materiálu vznikajícího pro další album, kterým bylo The Dark Side Of The Moon. Součástí konceptu alba byla také instrumentální skladba The Mortality Sequence, velmi pomalá, až snová skladba, založená prakticky použe na klávesách Ricka Wrighta a svým vyzněním a atmosférou opravdu hodná svého názvu. Během nahrávání a finálního mixu alba byla nakonec přepracována, doplněna slavným vokálem Clare Torry vznikla tak další z dnes již ikonických skladeb Pink Floyd – The Great Gig In The Sky.

The Mortality Sequence byla oficiálně vydána v rámci edice Dark Side Of The Moon Immersion Box Set.

„Řvoucí a slintající“ Raving And Drooling je, dalo by se říct, až démonická skladba, výrazně jiná než dosavadní tvorba skupiny. Přestože její stopáž je témeř 13 minut, je založena v podstatě na jediné, až monotónně, naléhavě působící basové lince, což však v celkovém vyznění působí velmi sugestivně a během koncertu musela znít velmi silně. Pink Floyd ji začali uvádět během svých vystoupení v roce 1974.

Jak už bývá u Pink Floyd zvykem – tedy čím delší skladba, tím kratší text, platí i zde. I když v tomto případě musíme brát ohled na fakt, že se jedná o koncept, nepřipravený ještě k albové realizaci a text nebusí být hotový. Přesto je z něj patrné, s jakými běsy se Watersův mozek potýkal – jde o krátký, drsný výkřik, výlev opovržení a zloby vůči čemusi nenáviděnému. Člověku, který „štěká, kouše, vrčí“, bezpečně ukryt uprostřed davu. Možná právě tady jsou kořeny frustrace, která v Montrealu při koncertě k albu Animals vyvrcholila popliváním fanouška (onoho „hrdiny“ z davu?) a položila tak jeden ze základních kamenů vzniku The Wall.

Skladba byla nakonec využita v přípravě alba Animals. Byla přepracována (z části hudebně, ale především textově), motiv Orwellovských psů přešel na You’ve Got To Be Crazy a z Raving And Drooling se stala Sheep.

„Musíš být blázen“ Původní verze Dogs, hraní již v roce 1974 během živých vystoupení, společně s Raving And Drooling. Obě skladby se staly základem koncepčního alba Animals. Narozdíl od Raving And Drooling nebyl text přepracován tak zásadně a od základu, ponechal si svou koncepci i motiv člověka/psa, poslušného dříče, který je nakonec, když mu dojdou síly, končí obětován, utracen… Oproti původnímu vyznění není finální text natolik tvrdý, nebo až vulgární. Každopádně už v této rané verzi se objevuje verš „Who was trained not to spit in the fan“, tedy „Kdo byl vycvičen, aby neplivl na fanouška“. Je důkazem, že zžíravé pocity nenávisti ke slepě obdivujícím fanouškům pronásledovaly Rogera Waterse dlouho před osudným incidentem v Montrealu, kde na jednoho z fanoušků skutečně plivl…

Co doznalo výrazných změn, je tempo skladby – úvodní část textu zpívá David Gilmour výrazně rychleji než na finálním mixu, naopak závěrečný „Watersova“ pasáž je pomalejší, přestože základ si tempo udržel.