The Dark Side Of The Moon

„MLUV KE MNĚ“ Zahájena ikonickýcm tlukotem srdce je tato úvodní skladba více než pouhé intro celého následujícího alba. Kromě schizofrenního blábolení (které evokuje Sydův osud) obsahuje maniacký smích Rogera The Hat, manažera konkurenční kapely, který byl jedním z těch lidí, jimž Waters předložil kartičky typu „Kdy jste naposledy použil násilí?“ nebo „Co si myslíte o smrti?“ a nahrával jejich odpovědi. Roger The Hat poskytl opravdu vynikající materiál (hlavně svůj maniacký smích, který je i součástí „On The Run“). Opakem byl například materiál od Paula McCartneyho, jehož příspěvek nebyl použit vzhledem k tomu, že byl „až příliš filozofický“.

To, že je autorství této skladby připsáno Nicku Masonovi, je podle Rogera Waterse „dárek, který jsem mu dal, aby měl na albu vůbec něco. Jinak jsme to celé natočili s naším manažerem za jediné odpoledne. Dokonce nebyl ani v tý zasraný místnosti, když jsem to psal“, dodal (pro sebe zcela typicky) Waters.

Přestože jde o dvě samostatné skladby, na některých edicích CD, stejně jako na původní vinylové nahrávce je tato skladba spolu s Breathe uvedena jako jedna – původně byla zapisována jako „a) Speak To Me b) Breathe“, nebo jenom „Speak To Me Breathe“, což by se dalo přeložit i jako „Mluv ke mně šeptem“.

„DÝCHEJ“ Tato skladba měla více názvů. Jednak tento, jednak „Breathe In The Air“ nebo „Breathe (In The Air)“. Snadno se zaměňuje s „Breathe“ z Watersova alba „The Body“, ze kterého snad i hudebně vychází. Uváděna byla také jako jedna skladba se Speak to Me.

Pink Floyd nehráli tuto skladbu samostatně, uváděna byla pouze v těch show, jejichž součástí bylo celé album The Dark Side Of The Moon, avšak Roger Waters ji během svých turné samostatně uvádí.

Píseň je metaforou, narážkou na to, že hnát se za něčím, podléhat tlaku společnosti a podvolovat se jejím pravidlům a požadavkům je cesta do záhuby. Spojení „ride the tide“ (doslova „jet příliv“ nebo „jet s přílivem“) je frází, znamenající „většinové rozhodnutí“. Smyslem je tedy ono podvolení se tlaku společnosti a v rámci vyznění jsme použili spojení „jít s hlavním proudem“.

„NA ÚTĚKU“ Název je Watersovým synonymem pro slovo paranoia (Waters má v oblibě užívání takovýchto synonym). Toto téma jen dokresluje video, které bylo při této instrumentálce promítáno na floydovské kruhové plátno. Muž v nemocniční posteli na kolečkách projíždějící bez svého i cizího přičinění ponurými nemocničními chodbami čím dál tím větší rychlostí, aby na závěr vyjel ven na runway a vznesl se do oblak. V tomto okamžiku se při koncertech na pódium snesla obrovská nafukovací postel a explodovala v záři plamenů. V rámci turné P·U·L·S·E nahradil postel model letounu.

Převážná část skladby je vytvořena na VCS3 syntezátor, výsledný efekt celé skladby byl potom dotvořen hudebním inženýrem Parsonsem. Scénu, kdy Waters zkouší různé zvuky na VCS3 právě pro tuto skladbu, stejně jako její jednu ranou verzi, můžeme vidět ve filmu Live At Pompeii.

Při představeních, která předcházela nahrávání tohoto alba (Pink Floyd vždy raději „zkoušeli“ novou hudbu na obecenstvu dříve, než ji nahráli) měla tato instrumentálka naprosto jiný, rockový zvuk, založený na baskytaře a sólu na varhany a byla uváděna jako Travel sequence (ta vyšla jako bonus v rámci The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set).

Výslednou verzi skladby, na svou dobu hudebně a zvukově velmi progresivní, považuje řada muzikantů za jeden z kořenů a vzorů moderní elektronické hudby.

„ČAS“ Tato skladba je velmi slavná díky své úvodní kakofonii, která obsahuje zvuk bezpočtu hodinových strojků, jež naráz začnou zvonit, odbíjet a cinkat ve všech možných zvukových podobách. Tento kousek byl nahrán zároveň i jako jakýsi test kvadrofonního zařízení ve studiu EMI a je také dobrým testovacím materiálem pro různá přehrávací zařízení (ta nepříliš kvalitní si s takovým přívalem „výšek“ prostě neporadí). Celé to má vyjadřovat Watersův strach ze stárnutí (stejně jako mnohem výmluvněji text, který následuje) a také jeho strach z toho, že čas jen tak plyne kolem a vlastně nic se neděje (docela ironie, když si uvědomíme Watersovy osudy…). Gilmour a Wright později zpívali tento kus, doprovázeni doprovodnými zpěvačkami.

Gilmourova hra na kytaru je v této skladbě s ničím nesrovnatelná a jeho sólo zde je často citováno a bylo i několikrát přepsáno v různých učebnicích hry na kytaru.

Původní verze skladby, uváděná živě před vydáním alba, byla mnohem pomalejší a s výrazně vyššími vokály.

Watersův text, který se zmiňuje o „setrvávání v tichém zoufalství“ a o „pravém angličanství“ vychází z autobiografické knihy s názvem „Walden“ z roku 1854 autora Henry Davida Thoreaua, kde se objevují věty typu „masy mužů jen tráví své životy v tichém zoufalství“.

„Dýchej (Repríza)“ Po konci písně Time s jejím ponurým textem přichází skladba Breathe Reprise. Na některých vydáních je uváděna jako samostatné skladba, někdy je odlišena jiným formátem písma v názvu, někdy jako samostatná skladba zcela chybí a je součástí Time. Jedná se jen o krátkou skladbu s textem, který je přeci jen o dost optimističtější a svým smířlivým vyzněním koriguje depresivní vyznění Time.

„STRHUJÍCÍ PODÍVANÁ NA OBLOZE“ Přestože jde o instrumentálku, jedná se zcela jistě o jednu z nejvýmluvnějších skladeb o smrti vůbec. To, že se jedná o instrumentální skladbu (pouze s krátkými mluvenými pasážemi na začátku a konci o tom, že se autor nebojí smrti, kdykoliv by měla přijít), nijak nesnižuje její výsledný dojem. Co však tvoří tuto skladbu výjimečnou (kromě snových kláves Ricka Wrighta), jsou vokály zpěvačky Clare Torry, bývalé gospelové zpěvačky, která z této skladby vytvořila doslova nadpozemskou záležitost. Clare nahrála tuto skladbu několikrát s různými výškami hlasu, s různou melodikou i rychlostí a výsledná skladba je kombinací toho nejlepšího. Za poznámku stojí i to, že za celou svoji práci dostala plat 30 liber a lahev červeného vína.

Původní titul skladby byl The Mortality Sequence a šlo o snovou skladbu bez později přidaných vokálů, velmi pomalou, ponurou, až depresivní. Jedna z verzí vyšla jako součást The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set.

Skladba byla později použita i v reklamě na Nurofen, pro kterou ovšem byla znovu nahrána (s Clare Torryovou, avšak s jinými hudebníky).

Na některých CD verzích tato skladba plynule přechází v Money a maskuje tak místo, kde původně končila první strana LP desky.

„PRACHY“ Další z unikátních kousků na tomto albu znamenal jednou pro vždy konec nábožně naslouchajících fanoušků, kteří v naprostém tichu a úžasu hltali každý tón. Tato skladba byla tak rytmická, pulzující, živá a oblíbená, že davy fanoušků na koncertech (zvláště v USA) neznali nic jiného než pokřik „Money! Money!“.

Základní hudební linka skladby je vytvořena velmi pulzující baskytarou, která byla nejprve několikrát nahrána a potom sestříhána po jednotlivých velmi malých kouscích dohromady. Agresivní saxofonový part je ceněným vkladem Dicka Parryho. Ony zvuky registračních pokladen, trhání papíru (potažmo papírových bankovek) a sypání mincí nahrál Waters sám doma za jedno odpoledne. Později to popisoval takto: „Má žena se tou dobou zabývala keramikou a měla na zahradě takové zařízení na míchání hlíny. Vždycky mě uchvátily ty zvuky, jaké to vydávalo, když se do hmoty připletl kámen. Tak jsem tam jednou zkusil hodit pár drobných a jak to dopadlo slyšíte sami…“

Watersova poznámka o tryskáči Lear v textu je ironickou narážkou na Masonovy a Gilmourovy lekce v létání, jejichž úspěšné dokončení oba pánové oslavili tak, že si napůl koupili tryskové letadlo.

Tato skladba je vůbec nejhranější v celé historii Pink Floyd, od roku 1973 byla stále v repertoáru skupiny při koncertech (v roce 1977 na turné k Animals jako přídavek) a byla součástí i všech sólových turné Gilmoura i Waterse. Stala se také historicky nejhranější skladbou na amerických rádiích.

Waters produkoval i „pseudo-živou“ verzi této skladby na B-stranu singlu z roku 1987.

Když byl Gilmour pozván do zábavné show Nicky Horne´s Radio One“ bylo mu autorem povoleno, aby nechal zahrát krátký kousek z demo nahrávky, kde je slyšet Waters jak zpívá za doprovodu své dvojmo předabované akustické kytary. Tato demo nahrávka se stala jako mnoho dalších rarit součástí The Dark Side Of The Moon Immersion Box Set.

„MY A ONI“ Wright tuto skladbu zkomponoval původně jako instrumentálku pro piáno pro film (a album) Zabriskie Point s neoficiálním pracovním názvem „The Violent Sequence“. Pod tímto názvem byla skladba hrána jen jednou na koncertu v roce 1970, kdy se museli Pink Floyd obejít bez obvyklého vybavení. Různé improvizace a sóla z ní potom vytvořili více než 21 minut dlouhou skladbu.

Skladba je stejně jako Money obohacena o Perryho saxofon – až na to, že zde je podstatně tišší a ukázněnější. Při prvních verzích a prvních koncertech tuto skladbu zpíval Waters, ale později ji zpíval spíše Gilmour (s doprovodem Ricka Wrighta, hlavně v závěru).

Text písně je silně protiválečný a anti-hierarchistický a kdyby byl o něco přímější a o něco méně filozofický, mohlo by se zdát, že přímo vypadl z alba The Wall.

Původní studiová verze byla nahrána s mnohem větší účastí saxofonových partů a trochu odlišnými mixy.

„JAKOUKOLI BARVU MÁŠ RÁD“ Toto je jediná skladba Pink Floyd z období před odchodem Rogera Waterse, na které se podíleli všichni členové mimo právě Waterse.

Název je součást starého reklamního sloganu na vůz Ford Model T, který byl jako první vůz vyráběný ve více barevných variantách (celý reklamní slogan zní „Any Colour You like, so long as it´s black“ tedy volně přeloženo asi „(Přejte si) Jakoukoli barvu máte rádi, pokud to bude černá“).

„POŠKOZENÍ MOZKU“ Skladba, která má asi nejblíže k tomu, co by se s trochou fantazie dalo označit za titulní skladbu alba (a která jako jediná obsahuje jeho název v textu). Následující skladba Eclipse název alba uvádí v mluveném „epilogu“.

Tyto dvě písně představují jediné dvě ukázky Watersova sólového zpěvu na The Dark Side Of The Moon.

Zajímavostí je, že původně se jednalo o závěrečnou skladbu alba, ale Watersovi se tento „vrchol“ nezdál příliš efektní, proto byla dopsána ještě Eclipse. Obě skladby pak byly hrány vždy společně.

Text o „lunatics on the grass“- „bláznech lehávajících v trávě“ je převzat z Watersovy nikdy nenahrané písně, kterou zkomponoval pro desku Meddle. Její název? „Dark Side Of The Moon“!

Brain Damage je prvním opravdu „hmatatelným“ odkazem na osud Syda Barreta. Například onen „blázen v mé hale“ je jedním z motivů, vycházejících ze Sydových těžkých stavů, během nichž vídal postavy, které s ním sdílejí prázdný, bílý pokoj…

„ZATMĚNÍ“ Eclipse je nádhernou ukázkou jedné z oblíbených Watersových technik psaní, které se anglicky říká „list-o-mania“, tedy vypisování svých pocitů do jakýchsi „seznamů“.

Na každém jeho sólovém albu a na většině pozdějších alb Pink Floyd, na kterých se podílel je tato „technika“ hojně zastoupena.

Tato skladba nebyla původně vůbec zamýšlena, ale po několika málo živých představeních si skupina uvědomila, že celé album potřebuje nějaký dramatičtější závěr, vrchol. Waters tedy napsal několik dalších veršů, které ovšem také nebyly konečnou podobou této písně. Jednalo se o více než polovinu veršů finální verze, které však vyznívaly „do ztracena“. Ony dva závěrečné verše o tom, že všechno pod Sluncem je obsaženo v jediném tónu, v souladu, ale to Slunce že už překrývá Měsíc, byly přidány až zcela nakonec. Stejně jako znepokojivá slova vrátného Jerryho Driscolla z Abbey Road Studios, jež album uzavírají, za zvuku odeznívajícího tlukotu srdce. Tato slova jsou jeho reakcí na to, když se dozvěděl titul alba.

Ovšem ani to není úplný konec alba. Po těchto slovech (i tak velmi špatně slyšitelných – během živých vystoupení jsou mnohem výraznější) a po odeznění onoho tepu srdce, který tak rámuje celé album je zřejmě ještě „něco“. Možná je to jen představa, či toužebné přání, jisté však je, že na některých CD verzích je možno zaslechnout doslova neslyšitelnou a velmi krátkou sekvenci, kdy smyčcový orchestr hraje „Ticket To Ride“ od The Beatles (hranou při posledních slovech Jerryho Driscolla). Na některých britských vydáních je prý také v čase 1’41“ slyšet jakýsi šeptající hlas.

Vysvětlení se různí, od toho, že se jedná o vtip ze strany Pink Floyd, aby vzrušili posluchače a věrné fanoušky (kteří snad jako jediní jsou ochotni se „pitvat“ v takovýchto detailech – a nebylo by to poprvé) až po vysvětlení, že byl během nahrávání použit již předtím použitý a ne dobře smazaný pásek nebo to, že bylo studio jednoduše přeplněné a zvuková izolace nebyla dostatečná. Všechno toto však zní dosti nepravděpodobně.

Velké pocty se skladbě i skupině Pink Floyd dostalo během Letních olympijských her v Londýně 2012. Velkou část zahajovacího ceremoniálu Letních olympijských her v Londýně tvořila pocta britské rockové hudbě. Přestože se v koláži živě i ze záznamu objevila celá plejáda zásadních kapel a zpěváků rockové historie i současnosti, Pink Floyd mezi nimi nebyli. Z jediného důvodu – patřilo jim totiž úplné finále ceremoniálu, kdy skladba Eclipse vytvořila hymnický doprovod velkolepého závěrečného ohňostroje. Během závěrečného ceremoniálu pak zazněla Wish You Were Here ze stejnojmenného alba.

Poznámka: verš „everything under the sun“ je fráze, která by přešněji měla být přesněji přeložena jako „vše, co si dokážete představit“. Ponechali jsme doslovný překlad, aby vynikla slovní hříčka ve spojení s posledním verčem.