The Later Years 1987-2019

„ZÁŘI DÁL, BLÁZNIVÝ DÉMANTE (Části 1-5)“ Při premiéře ve Francii v červnu 1974 a na dalších koncertech před vydáním na albu byla tato skladba hrána jako jeden celek i s některými pasážemi pozdější druhé části (resp. 6-9 podle členění na některých edicích alba). Společně s dalšími dvěma dlouhými skladbami (Raving And Drooling a Gotta Be Crazy, které se staly základem pro další album Animals) tak tvořila značnou část vystoupení. Zajímavostí je, že podle některých dobových kritik byl tento nový materiál „nezajímavý, postrádající melodii a zcela dle zvyku Pink Floyd příliš a příliš dlouhý“. A přesto se Shine On You Crazy Diamond později stala stěžejní skladbou nového alba Wish You Were Here a jedním z klenotů rockové historie.

Původně byla skladba inspirována Gilmourovým melancholickým kytarovým tématem, které bylo nahráno s vynikajícím doprovodem kláves Ricka Wrighta. Melodie skvěle odráží jakousi melancholii a smutek v textu, který je zcela bez pochyb o Sydu Barrettovi – tvoří jedinou výjimku, kdy se Waters věnoval ve své písni svému bývalému kolegovi a dlouholetému příteli naplno a bez jakéhokoliv skrývání.

Nahrávání této skladby bylo doprovázeno (kromě dusné atmosféry ve studiu) mnoha drobnými, ale nesmírně vyčerpávajícími problémy. Pro album nebyl nikdo ve skutečnosti „zapálený“ a skupina pracovala víceméně mechanicky a bez ducha (což ovšem není na albu nijak poznat), pod značným tlakem producenta a nahrávací společnosti, aby už už bylo k dispozici nové album „veleslavné“ skupiny, jež dobyla svět předchozím The Dark Side Of The Moon. Z této situace také vzešel motiv obalu alba. Je celkem známý přístup Davida Gilmoura, který navrhoval použít na jednu stranu již téměř hotovou Shine On You Crazy Diamond a „druhou stranu něčím zaplácnout“, ať je klid. Waters náladu ve studiu komentoval například tak, že titul by klidně mohl být „Wish We Were Here“, tedy „přál bych si, abychom tu byli my“. Často také docházelo k drobným nehodám. Například se kapele zdálo, že první nahrávka není dost dobrá, a tak po týdnech úmorné práce začali nahrávat znovu. Když už se zdálo, že je nahrávka v pořádku, zjistilo se, že nějaký zvukař přidal na některé stopy omylem echo a skladba tak byla opět nepoužitelná. Nálada ve studiu tomu odpovídala…

Nakonec byla skladba rozdělena na dvě části a rámuje tak celé album. Úvodní část skladby je na původních vinylových kopiích a nových reedicích uváděna jako „parts 1-5“ (v některých vydáních se můžeme setkat s označením „part one“):

Part 1: 0’00“ – 2’09“ (Wright/Waters/Gilmour)

Part 2: 2’09“ – 3’54“ (Gilmour/Waters/Wright)

Part 3: 3’54“ – 6’27“ (Waters/Gilmour/Wright)

Part 4: 6’27“ – 8’42“ (Gilmour/Wright/Waters)

Part 5: 8’42“ – 13’30“ (Waters)

„OPUŠTĚNÝ“ Instrumentálka založená na kytaře, místy připomínající náladu Comfortably Numb. Poprvé předváděna živě až v polovině turné, v Norsku, kde skladbu doprovázely záběry velryb plujících v moři a je možné, že se jednalo o rýpnutí do země, která (přes veškerou snahu ekologů) stále pokračuje v lovu velryb.

„JEDINÉ UKLOUZNUTÍ“ Prakticky jediná skladba, ke které napsal Gilmour slova, ale ne hudbu (David se sám považuje za mnohem lepšího hudebníka a skladatele než textaře).

Hudbu napsal Phil Manzanera, bývalý kytarista Roxy Music.

Jeden verš z textu se stal zároveň názvem alba, přestože byl předmětem mnoha debat. Jednak proto, že to byl snad ten nejlepší název, jaký si kritikové „nových“ Pink Floyd mohli přát (stejně tak jej uvítal Roger Waters a neopomněl připomenout paralely se skutečným stavem při každé možné příležitosti) a také proto, že to je název na rockové album poněkud delší a těžkopádný.

„ZTRACENO KVŮLI SLOVŮM“ Gilmour popřel, že by se text, hlavně poslední sloka, nějak týkaly jeho bývalého kolegy Rogera Waterse. Přesto jsou fanoušci i kritikové přesvědčeni o tom, že tato paralela více než zřejmá. Mimo jiné i z toho důvodu, že vznik písně v podstatě odpovídá době, kdy se Gilmour pokoušel oživit spolupráci s Watersem a přimět ho k návratu, k obnovení Pink Floyd v kompletní sestavě. Což Waters ostře a vytrvale odmítal. Možná i proto byla tato píseň součástí jen několika málo koncertů na turné „The Division Bell“. Smutným paradoxem zůstává, že ve chvílu, kdy po letech Waters konečně připustil, že by se myšlence na návrat do skupiny (s cílem vyrazit na velké truné) nebránil, ztratil již zájem pro změnu Gilmour…

Píseň s podobnou stavbou, jako slavná Wish You Were Here patří k tomu nejlepšímu, co Pink Floyd ve svém posledním období natočili. Úvodní zvuky kroků, cinkání klíčů a zvuk zavíraných dveří jsou také jedněmi z posledních použitých zvukových efektů, tolik typických pro zvuk Pink Floyd.

„MY A ONI“ Wright tuto skladbu zkomponoval původně jako instrumentálku pro piáno pro film (a album) Zabriskie Point s neoficiálním pracovním názvem „The Violent Sequence“. Pod tímto názvem byla skladba hrána jen jednou na koncertu v roce 1970, kdy se museli Pink Floyd obejít bez obvyklého vybavení. Různé improvizace a sóla z ní potom vytvořili více než 21 minut dlouhou skladbu.

Skladba je stejně jako Money obohacena o Perryho saxofon – až na to, že zde je podstatně tišší a ukázněnější. Při prvních verzích a prvních koncertech tuto skladbu zpíval Waters, ale později ji zpíval spíše Gilmour (s doprovodem Ricka Wrighta, hlavně v závěru).

Text písně je silně protiválečný a anti-hierarchistický a kdyby byl o něco přímější a o něco méně filozofický, mohlo by se zdát, že přímo vypadl z alba The Wall.

Původní studiová verze byla nahrána s mnohem větší účastí saxofonových partů a trochu odlišnými mixy.

Pink v hotelovém pokoji zkolaboval, show je v ohrožení. Manažer přivádí doktora, aby píchl Pinkovi injekci, která by ho opět postavila na nohy.

„Pohodlně otupělý“ Motiv písně má základ ve skutečné události, kdy jednou donutili Waterse, aby odehrál představení, přestože bral velmi silné léky proti hepatitidě. Jde o vrcholnou skladbu Pink Floyd, pro mnoho fanoušků tu vůbec nejlepší. Proto zústává velkým paradoxem, že je založena na demu skladby, kterou David Gilmour napsal pro svou sólovou desku, ale protože ji nepovažoval za příliš povedenou, uložil ji „do šuplíku“. Poté, co ji přinesl do studia k případnému využití, byla doplněna Watersovým skvělým textem a po mnoha různých pracovních verzích (vydaných v rámci The Wall Immersion Box Set většinou pod pracovním názvem The Doctor) vykrystalizoval finální mix, nadčasová píseň, jejíž součástí je také brilantní kytarové sólo, patřící ke klenotům rockové historie. Sólo je tak slavné, že dokonce dostalo svůj vlastní název („Come On Big Bum“). V celosvětové internetové anketě časopisu The Rolling Stone bylo čtenáři zvoleno nejlepším kytarovým sólem 20. století, před neméně slavným počinem Jimmyho Page v Zeppelinovské Stairway To Heaven. Sám Gilmour dnes považuje tuto skladbu za nejlepší, kterou kdy s Pink Floyd nahrál. Comfortably Numb je tak ceněná, že ji řada umělců převzala do svého repertoáru – na svých koncertech ji hraje (a skvěle!) například i taková legenda, jakými dnes jsou američtí Pearl Jam.

Během představení The Wall hrál a zpíval Gilmour své party v 15ti metrové výšce, na hřebeni stojící zdi.

Skladba je tak oblíbená, že byla součástí prakticky všech následujících turné Pink Floyd, Davida Gilmoura i Rogera Waterse. Většinou jako závěrečný kus celé show (v rámci turné P·U·L·S·E byla zařazena jako finále základní části koncertu).

„ŽAL“ Dlouhou dobu se mělo za to, že text je o Rogeru Watersovi, avšak David Gilmour to popřel s tím, že text je inspirován jistou básní. I když přiznal, že si nepamatuje jakou. Poprvé ve své kariéře napsal Gilmour text dříve než hudbu. Poslední verš „of promises broken“ byl také dlouho velkým favoritem na titul celého alba.

Vynikající zvuk kytary na počátku skladby (a během živých vystoupení i na jejím konci) byl objeven Gilmourem při improvizaci s PA systémem na zvukové zkoušce před koncertem v losangelesské Sports Arena pravděpodobně již v dubnu 1975 – během turné k albu Wish You Were Here. Gilmour později uvedl, že kytara byla nahrána jako první a zcela samostatně.

Celkově se jedná o vznešeně řečeno „dobře zvládnutý floydovský standard“. Skladba je dodnes velmi oblíbená, byla součástí setlistu obou závěrečných turné Pink Floyd a také turné k albu Rattle That Lock Davida Gilmoura. A pro mnoho fanoušků trochu napravuje poněkud rozpačitý dojem z celého alba, trochu ve smyslu „konec dobrý, všechno dobré“.

„UČIT SE LÉTAT“ Založena na klávesové instrumentálce Jona Carina vypráví tato píseň o tom, jak se David Gilmour učil létat. Gilmour byl známý tím, že v minulosti často chyběl při nahrávání, a jen se na dálku přes své kolegy omlouval, že „se učí létat“.

Anthony Moore, pozdější manažer skupiny Slapp Happy, napsal na toto téma text za významné asistence právě Davida Gilmoura. Uprostřed skladby jsou použity reálné záznamy komunikace paradoxně nikoli Davida Gilmoura, ale Nicka Masona s řídící věží během jeho první sólové pilotáže.

Pozměněná verze této skladby se stala prvním singlem na světě, který byl vydán pouze na CD (EMI CD EM 26), přestože EMI vydala několik málo vinylových kopií pouze pro propagační účely.

Storm Thorgerson navrhl dvě promo videa, jedno z nich bylo promítáno i během živých vystoupení.

„VELKÉ NADĚJE“ Asi nejlepší, nejznámnější a také nejhranější skladba celé „powatersovské“ éry Pink Floyd. Gilmour připustil, že byla první, kterou pro album připravil a že je možná nejosobnější z těch, které kdy napsal. Je i proto pravidelnou součástí všech Gilmourových vystoupení.

Hlavním tématem krásného lyrického textu je ohlédnutí se za dětsvím, za životem, je to výpověď stárnoucího muže o jeho pocitech při myšlenkách na uplynulý život. Skladba je plná odkazů a paralel. Onen úvodní pohled za horizont, do dětství, je vzpomínkou na bezstarostné doby (strávené na Grantchester Meadows), myšlenky na dospívání proudící podél Long Road se zase potkávají na březích řeky Cut (řeka západně od Londýna). Mimochodem, ona Long Road je zároveň slovní hříčkou, je to fráze z oblíbeného anglického přísloví, že „nudný život je jako rovná dlouhá cesta bez zatáček a odboček (Long Road)“. Malá stvoření, kterými „kapela“ připoutala vypravěče do přízemnosti života, to jsou zase drobné malichernosti, které spolehlivě zhatí jakékoli štěstí. A tak bychom mohli pokračovat. Život jde dál, kráčíme jím, ale nedokážeme nevzpomínat se smutkem a nostalgií na minulost. A ty myšlenky jsou nekonečné, plynoucí jako voda v nekonečné řece.

Zvon, který zvoní na závěr skladby není „Division bell“ z britského parlamentu, kde se tento zvon užívá k vymezení času, který mají poslanci na rozhodnutí, zda budou hlasovat pro nebo proti návrhu (byť by na to odkazoval název alba i verš z první sloky). Jedná se pravděpodobně buď o zvon z Cambridge College nebo z Ely Cathedral, které jsou obě na promo videu Storma Thorgersona (katedrála v Cambridge je také na obalu alba, na horizontu mezi mluvícími hlavami).

Úplně poslední zvuky na albu (ač téměř neslyšitelné, po mnohavtěřinové pauze za posledními tóny High Hopes) jsou záznamem telefonního rozhovoru Charlieho (syna Polly Samson) a Steve O’Rourkea, manažera Pink Floyd, který inspiroval Pink Floyd k tomu, aby jedno z hlavních témat alba byl nedostatek komunikace mezi lidmi. Toto je jediná odpověď na dávné prosby Stevea O’Rourkea, který kdysi Pink Floyd prosil, zda by si mohl na albu zahrát alespoň několik tónů…

„ODVRACET SE PRYČ“ Tato skladba je téměř klasickou floydovskou baladou, zpívanou nad základem, který tvoří citlivé varhany, završenou navíc výrazným Gilmourovým kytarovým sólem.

Text opět napsal Moore s přispěním Davida Gilmoura.

„PŘÁL BYCH SI, ABYS TU BYL“ Jedná se snad o jedinou píseň v historii Pink Floyd, ke které existoval text dříve než hudba. Skladba plynule přechází z předchozí Have A Cigar, spojená s ní zvukem levného tranzistorového rádia, které se někdo pokouší naladit na frekvenci, která by se mu líbila, až „náhodou“ natrefí na Wish You Were Here…a nechá ji tam.

Skladba je melancholická, zpívá ji David Gilmour s doprovodem akustické kytary a stejně jako Shine On You Crazy Diamond je především o Sydovi. Nebo jak se později vyjádřili Pink Floyd, o komkoliv kdo tu prostě není, kdo nám chybí…

Původně mělo být součástí skladby výrazné houslové sólo, které nahrál virtuos Stéphan Grapelli. Za nahrávku dostal 300 liber. Ovšem skupině se mix nelíbil a housle nakonec překrylo pro Floyd „typické“ skučení větru. Z houslového partu zbylo jen několik málo tónů (navíc sotva slyšitelných). Pracovní verze s uvedeným houslovým sólem byla vydána v rámci Wish You Were Here Immersion Box Set.

Skladba Wish You Were Here je dnes spolu s Another Brick In The Wall, Part 2 asi nejznámnější písní Pink Floyd mezi „nefanoušky“ skupiny.

Pink se naplno „mění“ v diktátora a povoluje uzdu nejhorším myšlenkám.

„Utíkej jako ďas“ Na první poslech je pulzující baskytara a elektrická kytara velmi podobná disko nebo „military“ stylu 2/4 tempa a tvoří tak z hudby velmi jednoduchý kus, ale ve skutečnosti je to asi ten nejlepší základ pro Watersův text, který je stejně přímý jako hudba.

Při původních živých vystoupeních na turné The Wall i na Waterových sólových tour tuto skladbu doprovázelo nafukovací prase a Roger měl neskutečnou zálibu ohlašovat tuto skladbu jako „Run Like Fuck“ s věnováním „všem paranoidním dítkům v hledišti“.

Tato skladba patří zároveň k oblíbeným Gilmourovým kouskům, který k ní napsal hudbu když pracoval na svém sólovém albu v roce 1978. Hrál ji pravidelně na svých sólových turné.

Pink Floyd tuto skladbu hráli často jako úplně poslední přídavek, kdy osvětlovači a mistři na světelné efekty spustili něco, čemu říkali „utajený faktor číslo deset“. Což nebylo nic jiného, než odstartování úplně všech (i jednotlivě úžasných) efektů, včetně výbuchů v přední části pódia, laserů, světelných panelů pod pódiem, které někdy zobrazovaly text nebo názvy skladeb, které se změnily při této skladbě v ohnivé peklo, končíčí současně s posledním tónem mohutným výbuchem. Nutno podotknout, že energetická náročnost měla za následek četné výpadky proudu… Tímto velmi efektním závěrem vyvrcholil také památný koncert Pink Floyd na pražském Strahově v roce 1994.

Ve filmu „La Carrera Panamericana“ při této skladbě nahradil Guy Pratt Rogera Waterse a změnil i text z „…send you back to mother in cardboard box“ na „send you back to New York“.