The Division Bell

„ODDÍL PRVNÍ“ Tato instrumentálka zahajující album byla také na koncertech turné The Division Bell hrána ze záznamu jako součást zhruba dvaceminutové zvukové koláže, předcházející bezprostředně první písni (obvykle Shine On You Crazy Diamond).

Je vystavěna na bluesové kytaře, piáno a bicí se přidávají až v závěru.

„CO ODE MĚ CHCEŠ“ Skladba s kytarou, která jako by vypadla z alba Wish You Were Here, a s excelentní ukázkou umění doprovodných vokalistek. Nese titul, který údajně při jedné hádce vmetl David Gilmour do očí své tehdejší přítelkyni – spisovatelce Polly Samson. Nebo to bylo naopak? Dnes to už nikdo nezjistí, každopádně Gilmourova letitá přítelkyně a současná manželka Polly je spoluautorkou (nejen tohoto) textu.

„OPAČNÉ PÓLY“ Polly Samson přiznala, že první sloka tohoto velmi upřímného textu je o Sydu Barrettovi, druhá o Rogeru Watersovi a třetí o obou. Vokály, které zpívá David Gilmour, velmi připomínají jeho sólové album z roku 1984 About Face a rozhodně nejsou tím, co by se naučil a rozvinul u Pink Floyd. Zřetelné je sólo na Hammondovy varhany, ale před třetí slokou není zcela zřejmé. Skladba sice byla hrána živě, ale poměrně zřídka.

„OPUŠTĚNÝ“ Instrumentálka založená na kytaře, místy připomínající náladu Comfortably Numb. Poprvé předváděna živě až v polovině turné, v Norsku, kde skladbu doprovázely záběry velryb plujících v moři a je možné, že se jednalo o rýpnutí do země, která (přes veškerou snahu ekologů) stále pokračuje v lovu velryb.

„VELKÝ DEN PRO SVOBODU“ Stejně jako je tomu u Atom Heart Mother, pochází také titul této skladby z novinového titulku (viz vnitřní obal alba). Týká se stržení berlínské zdi a je mnohem lépe využit na albu Roye Harpera „Berliners“. Hudba (i podle vyjádření Davida Gilmoura) není v této skladbě rozhodně nijak překvapivá a chybí zde i nové hudební nápady. Gilmour také zkrátil svá sóla na pro něj únosné minimum, přesto ji s chutí a pravidelně zařazuje do programu svých vystoupení.

Ona Loď Bláznů je odkazem na šestou knihu Platónovy Ústavy (též Republiky). Loď Bláznů (hlupáků) je zde metaforou pro vládu, které nění obdařena darem vládnout a není ani opřena o legitimitu demokracie).

„CÍTIT SE NARUBY“ Tuto skladbu zahajuje citlivý, skoro bluesový saxofon Dicka Parryho. Celá skladba je dílem Ricka Wrighta, text napsal Anthony Moore a je obecně přijímána velmi kladně. Bylo tak trochu překvapením, jak dobře se dokázal Wright vypořádat s tak dlouhým odloučením od kapely i s tím, jaké nemilosti se těšil u Rogera Waterse, coby leadra, dokud v kapele byl.

Píseň je charakteristická brilantní stavbou textu, který citlivě podal sám Wright, v několika verších mu pak „oponují“ Gilmour a doprovodné vokalistky. Je to v místech, kde se text rozděluje na dva proudy a každý z těchto samostatných, ale prolínajících se textů sleduje vlastní linii. Tento nápad vychází z fráze, která byla použita jako název skladby. Na internetu lze dohledat mailovou korespondenci mezi jedním s fanoušků a autorem textu Moorem, kde Moore odpovídá na dotaz, co vlastně znamená spojení „Wearing The Inside Out“. Podle Moorových vlastních slov má tato fráze v podstatě dva zcela opačné významy. Na jedné straně je to pojmenování pro opotřebení vlastního nitra neustálými pochybnostmi, přemýšlením, až se člověk cítí jako prázdná schránka. Naopak ale můžeme toto spojení chápat také jako popis stavu podobného „opotřebované pneumatice“ – tedy poničení oné vnější schránky a vystavení svého bezbranného nitra okolí. Proto i jednotlivé linie textu mají odlišný význam a vyznění, respektujíce oba výklady.

Celkem překvapivě není známo, že by tato skladba, která je po všech stránkách vyvážená a velmi kvalitní, byla někdy hrána živě.

„VZÍT TO ZPĚT“ První singl z nového alba, který spatřil světlo světa. Hudba je dosti podobná stylu U2, zvláště co se kytary týče. Tento fakt se stal terčem kritiků a navíc není skladba brána příliš pozitivně také z jiného důvodu. Je téměř jisté, že byla napsána z důvodů snadné „vysílatelnosti“ v rádiích a byla tak jakýmsi komerčním tahákem k albu. Tento styl rozhodně podle mnoha kritiků k Pink Floyd nepatří (ostatně jako vydávání singlů obecně).

Překvapením se stalo, že B stranou singlu s touto skladbu je Astronomy Domine!

„NÁVRAT K ŽIVOTU“ Jediná skladba na albu, na které se podílel výhradně Gilmour (přestože dojem z živých vystoupení je takový, že na ni Gilmour není zrovna hrdý).

Skladbu zahajuje bluesová kytara, následovaná jeho tichými vokály. Jednoduchý rytmus se objeví se začátkem druhé sloky, ale skladba ve skutečnosti nemá žádný velký náboj a vyznívá poněkud „do ztracena“.

„UCHOVAT SI ŘEČ“ Úspěšná a oblíbená skladba. Gilmourem použitý Vocoder připomíná Pigs (Three Different Ones), přestože zbytek jeho práce na skladbě (kytara) je spíše podobný stylu The Wall a The Final Cut.

Úvodní, prostřední a závěrečný monolog písně patří brilantnímu fyzikovi profesoru Stephenu Hawkingovi, mimo jiné autorovi zásadní knihy „A Brief History Of Time“ („Stručná historie času“). Tomu jeho handicap (nevyléčitelná choroba ALS) znemožnil jakýkoli pohyb, připoutal jej na invalidní vozík a umožnil mu komunikovat výhradně protřednictvím speciálního monitoru, který dokáže sledovat pohyb očí po virtuální klávesnici, a počítače, který převádí data do syntetického hlasu.

Smutnou skutečností je, že touto zákeřnou chorobou trpěl také člen našeho fanklubu Dan Vašák. I on komunikoval pomocí tohoto systému – když mu jej fanklub pomáhal zajistit, dostalo se nám té cti, že jsme mohli několikrát hovořit s asistentem profesora Hawkinga. Mimo mnoha jiných úžasných věcí zaznělo i to, že tento velký vědec byl také příznivcem tvorby Pink Floyd. Mimo této skladby zní „jeho“ hlas také na albu The Endless River.

Profesor Hawking podlehl nemoci ALS 14. března roku 2018. O významu jeho osobnosti svedčí fakt, že nahrávka hlasu byla řeckým hudebníkem Vangelisem převedena do hudebních motivů a odeslána k nejbližší černé díře, popel Stephena Hawkinga pak byl uložen ve Westminsterském opatství mezi hroby Charlese Darwina a Isaaca Newtona.

Dan Vašák navždy odešel do Rickovy a Sydovy společnosti 5. října 2015.

Nikdy nezapomeneme!

„ZTRACENO KVŮLI SLOVŮM“ Gilmour popřel, že by se text, hlavně poslední sloka, nějak týkaly jeho bývalého kolegy Rogera Waterse. Přesto jsou fanoušci i kritikové přesvědčeni o tom, že tato paralela více než zřejmá. Mimo jiné i z toho důvodu, že vznik písně v podstatě odpovídá době, kdy se Gilmour pokoušel oživit spolupráci s Watersem a přimět ho k návratu, k obnovení Pink Floyd v kompletní sestavě. Což Waters ostře a vytrvale odmítal. Možná i proto byla tato píseň součástí jen několika málo koncertů na turné „The Division Bell“. Smutným paradoxem zůstává, že ve chvílu, kdy po letech Waters konečně připustil, že by se myšlence na návrat do skupiny (s cílem vyrazit na velké truné) nebránil, ztratil již zájem pro změnu Gilmour…

Píseň s podobnou stavbou, jako slavná Wish You Were Here patří k tomu nejlepšímu, co Pink Floyd ve svém posledním období natočili. Úvodní zvuky kroků, cinkání klíčů a zvuk zavíraných dveří jsou také jedněmi z posledních použitých zvukových efektů, tolik typických pro zvuk Pink Floyd.

„VELKÉ NADĚJE“ Asi nejlepší, nejznámnější a také nejhranější skladba celé „powatersovské“ éry Pink Floyd. Gilmour připustil, že byla první, kterou pro album připravil a že je možná nejosobnější z těch, které kdy napsal. Je i proto pravidelnou součástí všech Gilmourových vystoupení.

Hlavním tématem krásného lyrického textu je ohlédnutí se za dětsvím, za životem, je to výpověď stárnoucího muže o jeho pocitech při myšlenkách na uplynulý život. Skladba je plná odkazů a paralel. Onen úvodní pohled za horizont, do dětství, je vzpomínkou na bezstarostné doby (strávené na Grantchester Meadows), myšlenky na dospívání proudící podél Long Road se zase potkávají na březích řeky Cut (řeka západně od Londýna). Mimochodem, ona Long Road je zároveň slovní hříčkou, je to fráze z oblíbeného anglického přísloví, že „nudný život je jako rovná dlouhá cesta bez zatáček a odboček (Long Road)“. Malá stvoření, kterými „kapela“ připoutala vypravěče do přízemnosti života, to jsou zase drobné malichernosti, které spolehlivě zhatí jakékoli štěstí. A tak bychom mohli pokračovat. Život jde dál, kráčíme jím, ale nedokážeme nevzpomínat se smutkem a nostalgií na minulost. A ty myšlenky jsou nekonečné, plynoucí jako voda v nekonečné řece.

Zvon, který zvoní na závěr skladby není „Division bell“ z britského parlamentu, kde se tento zvon užívá k vymezení času, který mají poslanci na rozhodnutí, zda budou hlasovat pro nebo proti návrhu (byť by na to odkazoval název alba i verš z první sloky). Jedná se pravděpodobně buď o zvon z Cambridge College nebo z Ely Cathedral, které jsou obě na promo videu Storma Thorgersona (katedrála v Cambridge je také na obalu alba, na horizontu mezi mluvícími hlavami).

Úplně poslední zvuky na albu (ač téměř neslyšitelné, po mnohavtěřinové pauze za posledními tóny High Hopes) jsou záznamem telefonního rozhovoru Charlieho (syna Polly Samson) a Steve O’Rourkea, manažera Pink Floyd, který inspiroval Pink Floyd k tomu, aby jedno z hlavních témat alba byl nedostatek komunikace mezi lidmi. Toto je jediná odpověď na dávné prosby Stevea O’Rourkea, který kdysi Pink Floyd prosil, zda by si mohl na albu zahrát alespoň několik tónů…