Wish You Were Here

„ZÁŘI DÁL, BLÁZNIVÝ DÉMANTE (Části 1-5)“ Při premiéře ve Francii v červnu 1974 a na dalších koncertech před vydáním na albu byla tato skladba hrána jako jeden celek i s některými pasážemi pozdější druhé části (resp. 6-9 podle členění na některých edicích alba). Společně s dalšími dvěma dlouhými skladbami (Raving And Drooling a Gotta Be Crazy, které se staly základem pro další album Animals) tak tvořila značnou část vystoupení. Zajímavostí je, že podle některých dobových kritik byl tento nový materiál „nezajímavý, postrádající melodii a zcela dle zvyku Pink Floyd příliš a příliš dlouhý“. A přesto se Shine On You Crazy Diamond později stala stěžejní skladbou nového alba Wish You Were Here a jedním z klenotů rockové historie.

Původně byla skladba inspirována Gilmourovým melancholickým kytarovým tématem, které bylo nahráno s vynikajícím doprovodem kláves Ricka Wrighta. Melodie skvěle odráží jakousi melancholii a smutek v textu, který je zcela bez pochyb o Sydu Barrettovi – tvoří jedinou výjimku, kdy se Waters věnoval ve své písni svému bývalému kolegovi a dlouholetému příteli naplno a bez jakéhokoliv skrývání.

Nahrávání této skladby bylo doprovázeno (kromě dusné atmosféry ve studiu) mnoha drobnými, ale nesmírně vyčerpávajícími problémy. Pro album nebyl nikdo ve skutečnosti „zapálený“ a skupina pracovala víceméně mechanicky a bez ducha (což ovšem není na albu nijak poznat), pod značným tlakem producenta a nahrávací společnosti, aby už už bylo k dispozici nové album „veleslavné“ skupiny, jež dobyla svět předchozím The Dark Side Of The Moon. Z této situace také vzešel motiv obalu alba. Je celkem známý přístup Davida Gilmoura, který navrhoval použít na jednu stranu již téměř hotovou Shine On You Crazy Diamond a „druhou stranu něčím zaplácnout“, ať je klid. Waters náladu ve studiu komentoval například tak, že titul by klidně mohl být „Wish We Were Here“, tedy „přál bych si, abychom tu byli my“. Často také docházelo k drobným nehodám. Například se kapele zdálo, že první nahrávka není dost dobrá, a tak po týdnech úmorné práce začali nahrávat znovu. Když už se zdálo, že je nahrávka v pořádku, zjistilo se, že nějaký zvukař přidal na některé stopy omylem echo a skladba tak byla opět nepoužitelná. Nálada ve studiu tomu odpovídala…

Nakonec byla skladba rozdělena na dvě části a rámuje tak celé album. Úvodní část skladby je na původních vinylových kopiích a nových reedicích uváděna jako „parts 1-5“ (v některých vydáních se můžeme setkat s označením „part one“):

Part 1: 0’00“ – 2’09“ (Wright/Waters/Gilmour)

Part 2: 2’09“ – 3’54“ (Gilmour/Waters/Wright)

Part 3: 3’54“ – 6’27“ (Waters/Gilmour/Wright)

Part 4: 6’27“ – 8’42“ (Gilmour/Wright/Waters)

Part 5: 8’42“ – 13’30“ (Waters)

„VÍTEJ V TÉHLE MAŠINÉRII“ Původní verzi této skladby přinesl Waters do studia v momentě, kdy ještě nebyl dopsaný text a hudba byla vytvořena na VCS3 syntezátor. Skladba plně vyjadřuje Watersovo opovržení a znechucení zábavním průmyslem, hlavně v oblasti hudby. Waters měl pocit, že v hudbě už vůbec nerozhoduje umění, natož člověk jako jednotlivec a interpret. Rozhodují jenom peníze. Vyjádřil tak také náladu při nahrávání alba.

Skupina tuto skladbu několikrát na koncertech ohlašovala jako „The Machine Song“ a má se za to, že je to pracovní název skladby.

„DEJ SI DOUTNÍK“ Tato skladba byla pro album napsána jako úplně poslední, pravděpodobně v době, když už byla část alba nahrána.

Její vznik mnohé vypovídá o náladě uvnitř skupiny… Waters měl během sekvencí problémy s hlasem a zbytek kapely nebyl spokojen s jeho projevem. Ovšem zároveň nikdo jiný ze skupiny neprojevil zájem tuto píseň zpívat (tedy hlavně David Gilmour, který text považoval za „moc drsný“ – kdyby tak byl tušil, co bude následovat). Nakonec Roger Waters více méně z trucu požádal Roye Harpera (na jehož albu „HQ“ se podílel i Gilmour) a který právě pracoval ve vedlejším studiu, aby skladbu nazpíval. Sám Waters toho později litoval („Ne snad proto, že by to udělal špatně, to ne, jen jsme to prostě už nebyli my…“).

Verš v textu „And by the way, which one´s Pink?“ („A mimochodem, kterej z vás je Pink?“) je založen na otázce, která byla Pink Floyd položena na tiskové konferenci někdy v roce 1973, tedy po vydání The Dark Side Of The Moon„.

„PŘÁL BYCH SI, ABYS TU BYL“ Jedná se snad o jedinou píseň v historii Pink Floyd, ke které existoval text dříve než hudba. Skladba plynule přechází z předchozí Have A Cigar, spojená s ní zvukem levného tranzistorového rádia, které se někdo pokouší naladit na frekvenci, která by se mu líbila, až „náhodou“ natrefí na Wish You Were Here…a nechá ji tam.

Skladba je melancholická, zpívá ji David Gilmour s doprovodem akustické kytary a stejně jako Shine On You Crazy Diamond je především o Sydovi. Nebo jak se později vyjádřili Pink Floyd, o komkoliv kdo tu prostě není, kdo nám chybí…

Původně mělo být součástí skladby výrazné houslové sólo, které nahrál virtuos Stéphan Grapelli. Za nahrávku dostal 300 liber. Ovšem skupině se mix nelíbil a housle nakonec překrylo pro Floyd „typické“ skučení větru. Z houslového partu zbylo jen několik málo tónů (navíc sotva slyšitelných). Pracovní verze s uvedeným houslovým sólem byla vydána v rámci Wish You Were Here Immersion Box Set.

Skladba Wish You Were Here je dnes spolu s Another Brick In The Wall, Part 2 asi nejznámnější písní Pink Floyd mezi „nefanoušky“ skupiny.

„ZÁŘI DÁL, BLÁZNIVÝ DÉMANTE (Části 6-9)“ Pokračování skladby ze začátku alba. Tato část je na původních vinylových kopiích a nových reedicích uváděna jako „Parts 6-9“ (v některých vydáních se můžeme setkat s označením „part two“) a rozdělena takto:

Part 6: 0’00“ – 4’55“ (Wright/Waters/Gilmour)

Part 7: 4’55“ – 6’24“ (Waters/Gilmour/Wright)

Part 8: 6’24“ – 9’03“ (Gilmour/Waters/Wright)

Part 9: 9’03“ – 12’21“ (Wright)

Při živých vystoupeních je často hrána celá první část, případně části 2-5 a z části druhé je použita většinou jen část 7 s textem.